Přepis: Jak to vidí Lubomír Kopeček – 15. listopadu 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Půl deváté, dobrý den a celý nový týden přeje Zita Senková. Je tady pravidelný čas na rozhovor v souvislostech. Hostem Jak to vidí je Lubomír Kopeček z katedry politologie fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik. Pane profesore, přeji vám dobrý den do Brna.

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Krásný den a děkuju za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Na jaká témata se v následujících minutách zaměříme, faktor přímé volby, její vliv na prezidentský aktivismus. Připomeneme co předcházelo 17. listopadu 1989 a jaká je jeho symbolika. Přeji nerušený poslech. Už za 2 měsíce budou voliči vybírat novou hlavu státu. Do souboje o prezidentské křeslo se přihlásilo 21 uchazečů, kdo z nich splnil všechny podmínky, tudíž se bude moci do voleb skutečně zapojit, to oznámí ministerstvo vnitra na konci listopadu. Pane profesore, podívejme se teď na to, jak úřad prezidenta České republiky ovlivnily tři polistopadoví prezidenti.

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Tak, když se dívám na Havla, Klause a Zemana, každý z nich byl samozřejmě silná osobnost. Osobnost, která za sebou měla poměrně výraznou kariéru, ať už před politickou nebo politickou a všichni tři samozřejmě měli poměrně velký kredit, kapitál daný právě tou kariérou. To je v případě Havla disidentskou, v případě Klause vedení ODS a řekněme řízení ekonomické reformy v devadesátých letech a samozřejmě v případě Zemana totéž s ČSSD a jeho premiérství. Nechci tady provádět veškerých výčet funkcí u těchhle tří. Ono samozřejmě by se jich našlo víc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nakolik důležitá je pro voliče politická zkušenost? Je to jeden z faktorů, který může mít docela zásadní vliv na rozhodování?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Tak samozřejmě ten kandidát by za sebou měl mít nějakou minimálně veřejně viditelnou minulost, do čehož se samozřejmě obvykle promítá nějaký jeho aspoň trochu detekovatelný politický postoj a nějaká veřejná v lepším případě samozřejmě politická zkušenost. Ono je to důležité hlavně ve volební kampani, kterou teď zažíváme, když se vlastně dívám na to, co nás čeká. Už to vlastně i začalo otázka debat, ať už televizních, rozhlasových či jiných. Tohle je něco, ve které se právě ta politická nebo řekněme, šířeji veřejná zkušenost. Musí projevit to, jestliže kandidát, který tímhle v minulosti aspoň v nějaké základní formě neprošel, je dost znevýhodněný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak se, pane Kopečku, přímá volba hlavy státu podepsala na aktivismu prezidenta, na také její vztah s vládou, s parlamentem?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Tady je dobré zmínit jednu věc Havel a Klaus jako nepřímo volení prezidenti, to jest prezidenti voleni parlamentem, vycházeli v zásadě z určitých mantinelů, které určila právě ta parlamentní volba. Tím, že je nevolili voliči, tak nemuseli nabízet nějaký extra profilovaný výrazný program voličům. V zásadě se obraceli ve svých projevech hodně na parlament a samozřejmě to, že tu neprobíhala nějaká intenzivní kampaň, kterou teď vidíme. To byl taky faktor, který dost ovlivňoval jejich postoje před volbami prezidenta. Samozřejmě je k tomu dobré dodat ještě kontext, když se díváte třeba na Klause v roce 2003 před jeho zvolením. On výslovně právě ve snaze získat mandát, prezidentský úřad, se vyjadřoval jako člověk, který chce ho vykonávat velmi uměřeně, jako člověk, který chce respektovat parlamentní strany právě s tou otázkou, bylo to spojeno právě s tou otázkou nepřímé volby. Samozřejmě je dobré trochu brát opatrně. On Havel Klaus byli prezidenti kteří, jak jsem zmínil, byli poměrně silné osobnosti, což se do toho výkonu funkce promítalo. Nicméně podle mě opravdu jisté mantinely cítili parlamentního režimu. Vycházeli z toho, že vláda vychází z parlamentu a nemají to být oni, kdo v zásadě určuje podobu vládnutí v České republice. U Miloše Zemane je vidět, že ta přímá volba zafungovala poněkud jiným způsobem, to jest už z té předvolební kampani v roce dva 13 se objevilo něco, co se nám tady potom s těmi dalšími volbami, včetně těch letošních, respektive těch lednových, ať jsem přesný. Neustále opakuje, to je snaha kandidátů nabízet svůj vlastní politický program voličů, což samozřejmě je situace, která je hodně ovlivněná právě tím kontextem, že je volí občané. Bez nabídky toho programu snižují svoji atraktivitu a oni nemůžou nabízet jenom, řekněme, určitý příběh životní, ale musí nabízet i něco takříkajíc navíc. No a výsledek potom je, že je to tak trochu přirozeně tlačí k tomu, aby potom ty svoje sliby z prezidentské volby voličům zkoušeli naplnit, naplnit, když připomenu Miloše Zemana v roce dva 13. On šel do voleb s heslem stop této vládě, tehdy tím byla míněna vláda Petra Nečase a v zásadě to jeho chování potom bylo hodně ovlivněné právě tímhle velmi ostrým vymezením se vůči tehdejší vládě Petra Nečase. Včetně toho, že poté, co ta vláda padla, na čemž on přímou zásluhu neměl, tak odmítl jakýmkoliv způsobem vyjít vstříc tehdejší vládní koalici, která chtěla pokračovat, byť s novým premiérem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Který ze všech pánů Havel, Klaus, Zeman měl podle vás, pane Kopečku, tedy největší vliv na to politické dění?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Já si myslím, že ono se to takhle jednoduše.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jestli to lze.

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Takhle jednoduše se to asi říct nedá. Tady je otázka, co vlastně zohledníme, pokud zohledníme, dejme tomu, jejich význam pro českou demokracii a svobodu, tak samozřejmě je nutné vypíchnout na prvním místě Václava Havla jako ústřední bod zrodu polistopadové demokracie v roce 89, což spadá už i samozřejmě do jeho lehce předprezidentského období. Pokud bysme to vzali z hlediska expanzivnosti výkonu funkce, to jest, řekněme, to prolamování hranic parlamentního režimu tak, jak tady je nastaven od roku 1992, od přijetí české ústavy. Tak bych řekl jednoznačně Miloš Zeman, protože to je opravdu člověk, který ten mandát z přímé volby využíval právě k tomu, aby se alespoň zkusil, byť se mu to dlouhodobě nepodařilo, stát opravdu tím ústředním bodem politického režimu se vším všudy. To je změnit v premiéra v něco, co je v podstatě taková lehce podřízená či polopodřízená funkce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Myslíte, pane Kopečku, že míříme možná k nějakému poloprezidentskému systému?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Já si myslím, že to, co je obsaženo v české ústavě, umožňuje někdy velmi volný výklad prezidentských pravomocí a samozřejmě i ono narušování nebo přímo prolamování hranic, které má prezident stanoveno. Prostě ty hranice nejsou úplně jasné. Výklad toho, co je dejme tomu, jmenování členů vlády, respektive jmenování premiéra někdy může být, řekněme, velmi volné, koho si prezident, takříkajíc vybere. Narážím tady na hlavně na Miloše Zemana hned v tom roce 2013, kdy si vybral vlastního premiéra Jiřího Rusnoka. Jedna věc, když se vlastně dívám na tenhle přístup, tak to je v zásadě něco, co je právě tou přímou volbu opravdu hodně ovlivněné. My jsme v kontextu toho, že chce-li si ten prezident udržet popularitu v průběhu svého funkčního období, tak musí vycházet vstříc o něm očekáváním voličů, které tady vlastně byli před tou volbou, které do určité míry přímá volba vyvolala. Výsledek potom je, že tady máme mnohem otevřenější prostor pro to, aby se podobný prezident choval aktivističtěji, viz to slovo, co jste použila hned na úvod.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Otázka je tedy, jaký prezident, s jakým vlivem nebo s jakou mírou toho takzvaného říkejme tomu aktivismus je pro zemi žádoucí pro občany přínosný, kde jsou i hranice právě té angažovanosti přímo voleného prezidenta nebo prezidentky?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Vy jste narazila už v té předchozí otázce tu otázku poloprezidentismu. To je z toho, že opravdu prezident se stává důležitější než premiér. My jsme se k tomuhle vlastně dostali jenom v relativně krátkých období v tom roce dva 13 v souvislosti s Rusnokovou vládou. Pak částečně se o tom dá asi debatovat i v souvislosti s Babišovým vládami, kdy ty vlády byly hodně závislé právě na prezidentovi jako na někom, kdo je podporoval a někom, kdo vlastně i určil, že Andrej Babiš bude premiérem. Já bych připomněl situaci v roce dva 18, kdy se Andreji Babišovi díky své nepřijatelnosti pro ostatní strany nedařilo sestavit vládu, a právě ta opora prezidenta bylo to zásadní, že tady rozhodlo, že on opravdu se tím premiérem stal na další 3,5-4 roky. Hranice jsou vlastně trochu nejasné. Opravdu někdy může hodně záležet na tom, kde se je rozhodne vykolíkovat ta konkrétní osoba. Ono to určitě bude platit i pro budoucnost. Prostě ten výklad jednotlivých pravomocí může být různý a může ten prostor pro prezidenta za určitých okolností, dejme tomu, slabosti parlamentních stran. Vhodné situace právě třeba, dejme tomu, izolovanosti největší politické síly, což bylo v tom roce dva 18 ano, rozdělené sněmovny, kde vlastně chybí nějaká pevnější záštita pro vládu. To byl třeba ten rok dva 13 do určité míry. Tohle je vlastně něco, co může ten vliv, ty možnosti prezidenta výrazně rozšířit. Nejsme v situaci, která by to v tuhle chvíli, takříkajíc navozovala. Jsme opravdu v situaci, kdy stávající vláda má poměrně silné zázemí v Poslanecké sněmovně. Působí velmi jednotně, což samozřejmě ty možnosti prezidenta omezuje. Ono je to krásně vidět třeba na přehlasovávání prezidentských vet zákonů u Miloše Zemana od vzniku téhle vlády. Zatím zazněly dva. Jedno bylo velmi hladce přehlasováno, další v související se státním rozpočtem. Pravděpodobně se odehraje to samé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem podle aktuálního průzkumu pro Český rozhlas Radiožurnál, průzkumu Medianu má jasnou představu o výběru kandidáta už nyní téměř 3/4 obyvatel. A z průzkumu této agentury také vyplynulo, že pro voliče jsou při rozhodování nejdůležitější morální kredit a politické názory kandidáta či kandidátky. Co se týče zdraví nebo nejbližšího týmu spolupracovníků, tak to zařadili respondenti průzkumu na poslední příčky. Nevím, jestli vás to překvapuje, pane Kopečku, nebo lze očekávat?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Já jsem se na ten průzkum díval, já bych ho četl trošičku jinak. Ono to, co jste zmínila, že je poslední, pořád bylo pro značnou část lidí poměrně důležité. To jest, není to tak, že by to bylo extrémní v tom, že prezident má být opravdu morální osoba. To samozřejmě je tam taky jako věc, která je hodně důležitá pro voliče, aspoň to deklaratorně uvádějí zásadní. Na druhou stranu fakt i ty další věci, byť jsou v tom pořadí důležitosti níž, včetně třeba zdraví, tak pořád hrají pro značnou část lidí nějakou roli. Já bych z toho průzkumu, když se na něj díval, určitě nevypichoval jenom tu otázku toho, že chceme, takříkajíc, morálně zaměřeného prezidenta, kdybyste tu otázku položila trošku jinak. To jest, že dejme tomu dala otázku, chcete, aby prezidentem byl člověk, který byl bývalým agentem StB a spojila to třeba s tím, že ta odpověď je, i když je to, dejme tomu, Andrej Babiš, že by vám ti voliči hodně se lišili z hlediska toho, jak by se k té otázce vyslovili. To jest, já bych byl fakt opatrný při interpretaci těchto průzkumů. To, že si ty otázky nějak naformulujeme, má docela velký vliv. Když je dáme trochu konkrétní a s někým konkrétním spojíme, tak ta odpověď těch lidí může být dost odlišná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Velkou roli hraje také, co se týče toho průzkumu životní příběh nebo vize uchazeče. Změní Česko lednová volba hlavy státu, respektive příští prezident?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
A když se díváte na ten zájem o volby, tak o to je nepochybně zase jedno z pozitiv té přímé prezidentské volby. Ona opravdu přitahuje pozornost. Ty průzkumy ukazují, že možná až 70 možná i víc procent lidí je ochotné jít, přijít k prezidentským volbám, což když to srovnáte s volbami do Poslanecké sněmovny, tak je to možná i o něco výš. Ta skutečná účast potom bude asi o něco málo nižší. Lidé trochu přehání v těch, těch průzkumech, ale přece jenom, když se to srovná třeba s komunálními volbami, senátními volbami, tak je vidět, že ta prezidentská volba skutečně přitahuje velký zájem a je to něco, čím do značné míry Češi dneska žijí. Jiná věc samozřejmě je, k čemu to potom v praxi povede. To, co je na těch kandidátech už vlastně teďka patrné, že minimálně někteří z nich dost výrazně rozdělují společnost. Takže se nám tu asi zopakuje to, co v roce dva 13 a dva 18. To jest kampaň, která povede k polarizaci společnosti. To bude mezitím prvním a druhým kolem voleb zjevně docela dost vidět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje, profesor politologie z Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček. Tento týden budeme opět bilancovat období od 17. listopadu 1989 ve svátek nebude chybět ani speciální hodinové Jak to vidí se třemi hosty. Těším se na vás posluchače ve čtvrtek živě od deváté hodiny. Pane profesore Kopečku, připomeňme si vlastně, co předcházelo sametové revoluci? Mezitím tady vyrostla generace lidí, kteří když se narodil v tom roce 1989, tak je jim 33 let.

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Je dobré říct, že listopad 89 působí z dnešního úhlu pohledu a vlastně z tehdejšího ještě mnohem víc jako malý zázrak. Protože díváte-li se na československou společnost ještě v té první polovině roku 89, tak ona nijak zvlášť mobilizovaná, to je zaktivizovaná vůči tomu tehdejšímu režimu nebyla. V tomhle kontextu to vlastně působí značně kontrastně. Máme tu 17. listopad, který nastartuje velké demonstrace proti režimu, které vedou k jeho konci, když se díváte na ty předchozí měsíce, tak občas se nějaká demonstrace samozřejmě konala, ale za účasti několika málo tisíc lidí. Ty ostatní formy protestu tady samozřejmě nějaké byly, ale těžko se dá hovořit o tom, že by ta společnost ještě pár dní před listopadem 89 byla nějak radikálně vymezená vůči tomu režimu a bylo jasné, že ten režim padne tak relativně hladce, a tak v podstatě zcela nenásilně. V tomhle směru je to velmi zvláštní, když si člověk to promítá, ať už zpětně nebo z kontextu té tehdejší doby.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jakou cestu a kam jsme za těch 33 let ušli? O čem vypovídá ta porevoluční cesta?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Já si myslím, že byť to pro mnoho lidí bude působit možná až hodně optimisticky, já bych řekl, že ten příběh české demokracie po roce 89 je úspěšný příběh. Ono je dobré si to dát do nějaké srovnávací perspektivy. Samozřejmě tady máme nejrůznější skandály, vládní nestabilitu v určitých obdobích, debatu o tom, jestli jsme se vyrovnali s tím předchozím režimem. Ale ta jedna věc, která tady je docela viditelná, když se to srovnává s těmi předchozími politickými režimy. A teďka tím nemyslím jenom ten komunistický ale samozřejmě i ty, které byly předtím, to je dejme tomu i s První republikou, Rakousko-Uherskem. Ponechávám stranou teďka období protektorátu. To je zjevně mimo debatu. Tak ta česká situace vlastně nevypadá v tuhle chvíli nějak katastrofálně. Naopak je to podle mě skutečně ten úspěch. První republika v podstatě od svého počátku v roce 1918 až do svého konce v roce 38 řešila někdy dost zásadní problémy přežití. Už v roce 18, 19 tady byl obrovský problém s menšinami. Možná bych jenom připomněl, že tady máme rok 20, kdy to chvilku vypadá, že tu hrozí bolševická revoluce. Pak tady máme velkou hospodářskou krizi s obrovskou nezaměstnaností a ten konec v roce 38, kdy ten stát fakticky pod vnějším ale částečně i pod vnitřním tlakem zkolaboval. Když se dívám na současnou Českou republiku, tak přes ten ne úplně nejpříznivější aktuální kontext rusko-ukrajinské války máme daleko k nějakému kolabsu. Podobně vlastně to Rakousko-uhersko, které jsem tady zmínila a které tu existovalo do roku 1918, byl stát, který sice prošel poměrně rozsáhlou demokratizací, ale vezmete-li některé z dnešního hlediska celkem samozřejmé záležitosti, jako je třeba volební právo pro ženy anebo odpovědnost vlády vůči parlamentu. To byly věci, co tam v podstatě neexistovaly nebo jenom ve velmi omezené míře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Odpovídá naladění společnosti, pane Kopečku tomu, jak jste vy popsal z vašeho pohledu vnímání té situace, v jaké se Česká republika navzdory složité ekonomické, energetické situaci a pár stovek kilometrů zuřící válce nachází?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Vy jste právě vypíchla dost důležitý moment. Ten aktuální kontext, které, který na ty nálady a samozřejmě i vnímání toho listopadu 89 hodně působí. Vlastně podíváte-li se na ty průzkumy, co se tady dělají v čase. Oni jsou právě hodně ovlivněné tím, jaká je hospodářská situace, ale třeba i spokojenost s aktuální politikou. To je, že někdy zjistíte docela kontrastní hodnocení, ovlivněné právě tím kontextem. Když třeba se vrátím do historie do roku 99 tehdy bylo 10. výročí listopadu. Česko bylo tehdy v situaci skutečně první hluboké recese výměnou hospodářské. Existovala tu velmi nepopulární opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS, která vyvolávala velké emoce. To se tehdy v těch průzkumech hodně projevovalo a projevilo se to třeba i tím, že tehdy byli mimořádně silní z hlediska podpory komunisté. Dneska strana stojící úplně mimo tu hlavní politickou arénu. Když to o pár let posunu, tak ty průzkumy začaly ukazovat zase něco jiného ve chvíli, kdy se zlepšilo hospodářství a dosáhlo se jakés takés politické stability. Takže ono to vnímání může být někdy ne ani tak dané tím vývojem po roce 89 obecně, ale spíš tím aktuálním momentem, kdy se ten průzkum, respektive nálada společnosti projevují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Také jak se sociologové nebo průzkumníci zeptají, jakou mluví tu otázku.

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Jasně, to když se zeptáte, dejme tomu na to, jestli opravdu ten polistopadový režim považujete za dobrý či špatný, tak dostanete nějakou odpověď a když tam dáte třeba tu srovnávací perspektivu s komunistickým režimem, tak už zase získáte trochu jinou odpověď.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jaké hodnoty podle vás, pane Kopečku, symbolizuje v současnosti 17. listopad?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Tak určitě je to základní moment svobody a demokracie. Můžeme se bavit o tom, co ta svoboda přesně dneska obsahuje, jak se to posunulo třeba oproti devadesátým letům. Já mám devadesátá léta spojena s tím, že to byla opravdu svoboda někdy bez hranic, což bylo samozřejmě dobře, ale občas to mělo i svoje negativnější stránky. Na druhou stranu, když chci vypíchnout něco, co tady opravdu za těch 30 let přetrvalo, tak je to právě tohle. To jest svoboda se k některým věcem vyjadřovat, svoboda s určitým životním stylem žít, svoboda samozřejmě sdružovat se, svoboda cestovat. Těch věcí se dá vypíchnout spousta. Tohle bych asi dal na první místo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co by v těch připomínkách listopadových událostí mělo zaznít? Kromě tedy té svobody, kterou jste teď popsal a její důležitosti?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Já bych to nechal na každém jednotlivci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jasně.

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Ono je to někdy velmi individuální. Já si myslím, že 17. listopadu se dočkáme projevu svobody opravdu různého druhu, ať už těch, které útočí na současnou vládu anebo těch, které připomínají 17. listopad v pozitivních souvislostech. Prostě tohle je podle mě stále ještě živý moment české historie. Tímhle ten politický režim vlastně současný začal. Takže se k němu logicky všichni vztahují, ať už tím, že s ním spojují opravdu nějaký protest vůči současné vládě nebo něco jiného. 28. říjen, Den vzniku Československa podle mě nic takového v podstatě už nevyvolává, protože to je v zásadě konsenzuální bráno jako něco, co je nejenom vzdálené, ale je to i něco, na čem opravdu existuje shoda.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Umí naše školy učit moderní dějiny, pane Kopečku?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Já tady nechci teď strašně paušalizovat. Moje zkušenost je v tomhle velmi, velmi různá. Já učím shodou okolností kurz v prvním semestru pro studenty politologie ale i dalších oborů o moderních politických dějinách. A někteří studenti, co tam jsou, mají vynikající znalosti a pak jsou tam studenti, kteří podle mě nerozlišují pravěk a dvacáté století. Teďka moc nepřeháním. Takže ono opravdu je vidět, že aspoň z hlediska rozrůzněnost se dá říct, že tady máme neuvěřitelnou pestrost, což samozřejmě není úplně dobře, nějaký minimální základ znalostí o dvacátém století obecněji by tu měl být.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
To by mě teda zajímalo, pane Kopečku, co, jaké je smýšlení, co se týče pravěku a těch rozdílů v jedenadvacátým století, jestli je to nadsázka?

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Není to zas tak velká nadsázka. Ono opravdu koneckonců vidím to na svou, na svých dvou už dospělých dcerách. Ta pozornost věnovaná některým historickým obdobím, je v tomhle směru dost podobná, ne-li z hlediska toho dvacátého století výrazně menší. To jest, že můj pocit ale můžu být v tomhle směru trochu nespravedlivý. Můj pocit je, že pro řadu učitelů je do dneška bezpečnější pohybovat se tak do roku 1918 možná do roku 1945, ale za to už raději nejde, protože to začíná být příliš, příliš diskutabilní téma, do kterého se opravdu můžou promítat ještě ty relativně čerstvé zkušenosti, ať již rodičů nebo prarodičů těch žáků. Já jsem to srovnání s pravěkem teďka myslel z hlediska znalostní, ne z hlediska interpretace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Děkuji za vysvětlení profesoru politologie Lubomíru Kopečkovi, z brněnské Masarykovy univerzity a z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik. Mějte se hezky, na slyšenou.

Lubomír Kopeček, profesor politologie, Masarykova univerzita
Já taky děkuji za pozvání, přeji krásný den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.