Kde má Hurvínek maminku, je jedna ze záhad, která přitahuje, myslí si umělecký šéf Divadla S + H
„Hurvínek byl takovej dobrej rošťák, já byl naopak hodnej kluk. Ten protipól jsem obdivoval,“ vyznává se umělecký ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka David Janošek.
Je uznávaným scénografem a návrhářem kostýmů, několik let jako umělecký ředitel vede Divadlo Spejbla a Hurvínka. „Je to takový můj velký splněný sen. Loutky mě provází od dětství až doteď. Ovlivnily mi celý život a určily mou celoživotní cestu. První setkání se Spejblem a Hurvínkem bylo přes nahrávky z kazeťáku, kdy mě rodiče pouštěli k sousedům, kteří měli taky děti. A měli také loutkové divadlo,“ vzpomíná David Janošek.
Později zkoušel loutky sám vyrábět a začal jezdit do divadla. V tu dobu tam byla ředitelkou Helena Štáchová, jejímž hlasem promlouvají Mánička a bábinka. „Helena Štáchová mi pomyslně to divadlo otevřela. Vzala mě do zákulisí, ukázala mi, kolik loutek tam je. Bylo mi 13 a já jí chtěl jen ukázat loutku, aby mi řekla, jestli má cenu v tom pokračovat. A ona mi řekla, že pokud v tom budu takto pokračovat, tak mě do divadla jednou vezme,“ usmívá se při vzpomínce.
Divadlo Spejbla a Hurvínka funguje už přes 90 let a stále má vyprodáno. „Je to fenomén. Rádi přijdou i dospělí a vzpomínají. Štafeta z generace na generaci se předává krásně. Hodně o tom v divadle přemýšlíme, v čem to je. Možná v archetypu otec & syn, rošták & popletený taťulda – myslím, že nejeden člověk se v nich potká. Je tam jakési kouzlo neúplné rodiny, je tam záhada. Pořád spekulujeme, kde je Hurvínkova maminka nebo jestli si někdy paní Kateřina začne se Spejblem.“
Když chcete něco nového, musíte i do nekomfortu
David Janošek je zároveň hercem a vyhledávaným jevištním výtvarníkem. „Ono se to všechno tak nějak v čase protnulo. Nejvíc času samozřejmě věnuju divadlu, zbytek dělám spíš ve volném čase. Občas potřebuju utíkat od jednoho k druhému, takže když není tolik hraní, utíkám ke scénografii, když nedělám scénografii, utíkám do divadla.“
Pro divadelní projekty chce vždycky přinést něco nového, mimořádného. „Vždycky se snažím najít způsob, jak to udělat. Když někdo dopředu říká, že něco nejde, tak tím ovlivňuje strašně moc lidí okolo a ti už si dopředu hledají důvody, jak to nedělat. Myslím, že primárně jsme nastavený tak, abychom si to ulehčili. Já taky, ale mám pocit, že v divadelním světě to tak úplně nejde. Že kus nového světa můžete najít jenom tím, že jdete do nekomfortu.“
Zažil i situace, kdy byl sám proti všem. „To hodně bolí. Je to otázka kompromisu, komunikace, snahy udělat to co nejlíp a ohodnotit, jestli už z projektu neodejít. A to se mi taky stalo, že jsem z projektu odešel, když jsem to necítil.“
Proč se stále vyrábějí nové loutky, když se i ty staré renovují? Kam nejdál se s divadlem podívali? Jaký kostým, který vyráběl, má nejraději a proč? Co pro něj byla největší výzva? Poslechněte si v rozhovoru u Alex.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
