Jak začínalo vysílání pro děti
Objemná, více než sedmisetstránková kniha nazvaná Mezi pionýrským šátkem a mopedem se podrobně zabývá postavením dětí a mádeže v socialistickém Československu (přesněji řečeno v prvních dvou poválečných dekádách až do roku 1970).
Autoři - s historiky Jiřím Knapíkem a Martinem Francem v čele - probírají nejrůznější aspekty související s nejmladší generací.
Zabývají se nejen vlivem rodičovské výchovy (a různými výchovnými styly v rodině), ale také vnějšími tlaky ideologickými a politickými, protože i děti se měly v budoucnu stát platnými a uvědomělými budovateli socialistické společnosti. Samozřejmě existovaly podstatné rozdíly mezi podezíravou nesnášenlivostí časů stalinských a relativním uvolněním, k němuž docházelo v průběhu šedesátých let. Poznáme všední okamžiky života těch nejmladších, vybavení dětského pokoje (pokud existoval), zjistíme, jak děti chodily oblékané a jak se ve škole stravovaly. Připomeneme si podobu hraček, ale rovněž nahlédneme do světa her, zábav a volnočasových aktivit vůbec (a poměry na vesnici a ve městě se dozajista lišily!).
Ve škole i mimo ni
Uvědomíme si, nakolik byla zdůrazňovaná kolektivita veškerých aktivit ve škole i mimo školu, protože jen tak mohlo být na dítě řádně působeno. Mělo být nejen členem pionýrské organizace nebo později svazu mládeže, ale také se účastnit letních táborů. A nechybějí postřehy o tom, jaké nastupovaly represe, pokud se dospívající jedinci nechovali podle závazných představ.
Zajímavé jsou stati týkající se dětí a mládeže v okroužení médií. Vycházely pro ně časopisy i knihy, ovšem nejblíže jim bylo rozhlasové a televizní vysílání. Však nikoli náhodou bylo určeno k poslechu či sledování ve školách, dítě mělo být takříkajíc všestranně hněteno a opracováváno od nejútlejšího věku. Zároveň se však rozvíjely i pořady nikoli prvoplánově osvětové či výchovné, které jednak vyprávěly o dětech, jednak zpracovávaly látky vhodné pro dětského diváka - v tomto ohledu se jednalo zejména o pohádky.
Za nejcennější považuji příspěvek Martina Štolla procházející najmě televizní dávnověk s pořady dnes již pozapomenutými (a mnohé se ani nedochovaly). Obšírně zaznamenává proměny, k nimž docházelo, mapuje brzkou snahu emancipovat tvorbu pro děti a mládež jako důležitou součást programu. Zdalipak jste tušili, že už v polovině padesátých let se vyskytly první přenosy z divadel, že tehdy vznikaly i první televizní inscenace o mládeži a pro mládež (jako je Robinsonka)?
Burianův pekelník
Doplním, že z „těhotného“ ledna 1956 pochází vícero televizních prvenství - kromě Robinsonky se tehdy vysílala ještě Dobrodružství Toma Sawyera (v titulní roli s mladičkým Václavem Postráneckým a dále například s Vladimírem Pucholtem dávno předtím, než jej proslavily Formanovy komedie). V animované tvorbě se činil pozdější tvůrce hraných filmů Jindřich Polák, když dvakrát zužitkoval Andersenovy předlohy - už v prosinci 1955 se v rámci životopisného pořadu o Andersenovi mohly nejen děti seznámit s Císařovými novými šaty i Statečným cínovým vojáčkem, do dnešních dnů dokonce zachovanými, protože je režisér natočil na filmový pás (na rozdíl od tehdy běžného zvyku vysílat v přímém přenosu bez pořízení záznamu). A z roku 1958 - dávno před zahájením barevného vysílání - pochází asi úplně první barevná loutková (maňásková) pohádka Čertův mlýn určená pro televizi, kde Vlasta Burian namluvil postavičku pekelníka.
Knihu, kterou vydalo nakladatelství Academia, považuji za velice přínosnou a hlavně nepředpojatou, ctí totiž zjistitelná fakta a vyhýbá se tomu, aby hlásala jedinou a nezpochybnitelnou pravdu. Děti totiž zpravidla příliš nevnímaly „formotvorné“ dění kolem sebe, a jak lze vyčíst z připojených vzpomínek, na dobu svého dětství lidé vzpomínají jako na něco krásného a každopádně pozitivního, jakkoli se o to zasloužili především rodiče a zázemí, jaké poskytli.
