1196. schůzka: Smrt na Červené pondělí 02.

Na start osmého ročníku mezinárodního závodu na padesát kilometrů, který se konal o Velikonocích 24. března roku 1913, se postavilo šest závodníků. Kromě Bohumila Hanče a Václava Vrbaty i Emerich Rath. Příběhu jednoho výjimečného přátelství a dávné horské tragédie jsme se věnovali už minule. Na hřebeny Krkonoš se ještě vrátíme.

V ono Červené neboli Velikonoční pondělí roku 1913 vyrazilo od startu u Labské boudy šest mužů. Namířili si to směrem k boudě Martinovce, odsud pak nahoru k vrchu Velkému Sišáku, dále ke Sněžným jámám, Novoslezské a Vosecké boudě, odtud se pustili k Violíku a po Labské louce k Harrachovým kamenům, Zlatému návrší a zase zpátky k Labské boudě. Stejnou trasu měli projet ve druhém kole. Ve třetím kole, poněkud zkráceném, měli skončit na Mísečkách. Měli, ale nikdo z nich cílem neprojel.

Bylo osm stupňů nad nulou, ale už kolem osmé hodiny se začalo počasí kazit. Svoje si užili i tratoví kontroloři. „Podívej, nad vrcholky se ženou mraky." - „Hm, už jedou! Kdo je první?" - „Vede... ano... je to Hanč!" - „Jaký má čas?" - „První kolo: dvě hodiny a jednatřicet minut." - „Bohumile, nechceš čaj?" - „Neslyší nás. Jenom mává rukou." - „Pozor, jede další. To je Feistauer." - „Na Hanče má půl minuty ztrátu." - „Němci jsou už tady. Bartel! Bartel! Nehmen Sie sich Tee?!" - „Taky nás neslyší." - „Za Hančem je jenom o minutu a půl. Na náš čaj a čokoládu nemá čas." - „No a ke všemu padá mlha." - „Obávám se, že to není mlha." - „Začíná mžít. - „Ksakru. Prší!"

Spustil se hotový liják. Závodníci byli za chvilku promočeni do poslední nitky. Ke všemu začal vát silný a studený vítr. Na kontrole u Nové slezské boudy stál traťový komisař Kamil Muttich: „Už před desátou začalo mžít a pak pršet. Déšť se sněhem. Vál prudký severní vítr. Nevěřil jsem, že se poslední kolo ještě poběží. Vtom se přede mnou vynořila postava. Byl to Hanč. Kůži měl promodralou, vlasy zmáčené deštěm a košili přimrzající k tělu. Podal jsem mu citron, ale Hanč měl ruce tak zkřehlé, že ho nemohl ani udržet. Tak jsem mu půjčil rukavice. Natáhl si je a běžel dál k Violíku. Pak jsem ho už neviděl."

Muttich však nebyl poslední, kdo Hanče viděl. Mluvili s ním ještě tři lidé. Prvním z nich byl kontrolor na Violíku doktor Vajna. „Proboha, tam ještě někdo jede! Haló, haló, zastavte se! To je Hanč. Bohumile! Nikdo za tebou už nejede. Slyšíš, všichni to vzdali. Hanči! Je pryč. Asi si myslí, že ho povzbuzuju.

Rychle na Labskou!" Pravděpodobně poblíž Harrachových kamenů se Bohumil Hanč setkal s Václavem Vrbatou, který mu půjčil část oblečení a vydal se pro pomoc. Hanče se tehdy vypravil hledat mimo jiné i Emerich Rath. Pro záchranu závodníka udělal maximum.

Ve sněhové vánici jej našel bezvládného a pokusil se ho odnést na zádech do bezpečí. Rath však s hrůzou zjistil, že záchrana Hanče je nad jeho síly. Vrátil se pro lyže a vyčerpán dorazil na Labskou boudu, kde oznámil, že našel Hanče. Záchranáři sice Hanče přinesli, ale bylo už pozdě. Nedaleko od místa, kde ležel Hanč, zmrzl i Václav Vrbata.

Čin Václava Vrbaty, který za záchranu kamaráda obětoval svůj život, se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a 12. května 1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. Na památku jejich tragické smrti je 24. březen slaven jako Den Horské služby. Tragická událost byla rovněž námětem knih a filmu. Povídku Synové hor napsal František Kožík a v roce 1956 ji pod týmž názvem zfilmoval režisér Čeněk Duba s Josefem Bekem a Jiřím Valou v hlavních rolích.

A kdo byl Emerich Rath, který se málem stal třetí obětí závodu? Patřil k průkopníkům lyžování. Věnoval se ale také atletice, plavání, veslování, kanoistice, cyklistice, boxu, rychlobruslení, horolezectví, kulturistice, jízdě na bobech, lednímu i pozemnímu hokeji či fotbalu. V ledním hokeji dokonce reprezentoval Čechy na mistrovství Evropy v Berlíně roku 1914. Na olympijských hrách v Londýně 1908 a Stockholmu 1912 startoval jako maratonec za Rakousko-Uhersko. Ve fotbale nastupoval ve slavném týmu DFC Praha, v boxu se stal roku 1912 mistrem Německa v těžké váze.

Rath, přesvědčený antifašista, který za války ukrýval německého Žida, a nebyl odsunut, byl po roce 1948 obviněn z propagace amerikanismu a západního stylu života. Rok strávil v pracovním táboře ve Svatém Janu pod Skalou. Po návratu ho čekal nejnižší důchod, živil se jako pomocný dělník. Celoživotní optimista zemřel 21. prosince 1962.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.