1194. schůzka: Šetřme jazyka spisovného

Když si někdo pro svou profesní dráhu zvolí jazykovědu, očekávali bychom, že si vybral poklidnou a tichou profesi. Leč jak ukazuje příběh Jana Gebauera (1838-1907), i tento milovník češtiny se spolu s dalšími ocitl v centru vášnivého dění, jak je česká společnost prožívala na sklonku 19. století.

Ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem, měl spolu s T. G. Masarykem a Jaroslavem Gollem největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

Jan Gebauer se narodil v Úbislavicích poblíž Nové Paky. Příjmení Gebauer pochází ze staroněmeckého Gebuhr, což znamená soused. Janův otec byl původem Němec, mluvil však stejně jako jeho matka plynně česky. Místní farář si povšiml Janova nadání a přemlouval otce, aby dal syna na studie. Vnitřní založení ke kněžskému povolání Gebauer neměl. Do knížecího arcibiskupského semináře šel z nouze a od počátku pomýšlel na další studium - učitelské.

Po celou dobu studií, zaměřených na slavistiku, klasickou filologii a germanistiku, trpěl hmotným nedostatkem. Už během studií začal vyučovat na české reálce v Praze a později v Pardubicích, kde poznal i svou budoucí choť Julii Wernerovou (ta Gebauera údajně zaujala také tím, že se ve svých listech nedopustila ani jediné pravopisné chyby, což prý bylo v této době jevem nevídaným).

Vybral si kombinaci češtiny s němčinou, získal doktorát z filozofie, habilitoval se jako soukromý docent české řeči na pražské univerzitě. Na počátku roku 1880 byl pověřen vedením nově založeného, v rámci monarchie vůbec prvního semináře pro slovanskou filologii. Roku 1881 se stal řádným profesorem právě vznikající české univerzity.

Takzvaným rukopisným bojem sehrál Jan Gebauer zásadní úlohu v úsilí o vědecky nekompromisní orientaci české vědy. Ač byl zpočátku zastáncem autentičnosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, dokázal striktně rozlišovat své zaujetí pro českou národní věc od přísných zásad badatelsky objektivní interpretace faktů: svůj omyl dokázal nejen uznat, ale zároveň na základě filologických argumentů i spolehlivě osvětlovat.

Spolu s T. G. Masarykem a historikem Jaroslavem Gollem (posledně jmenovaný byl dědečkem filmové herečky Nataši Gollové) měl největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů. Gebauerova neústupnost mimo jiné prokázala, že český národ je schopen snést vědeckou pravdu, byť' by se dotýkala národních „svátostin".

Pravosti Rukopisů věřili nejenom Češi, ale i francouzští vědci, kupříkladu Louis Léger, autor spisku Hrdinské zpěvy a lidové písně českých Slovanů. Toto dílo předložil svému učiteli Gastonu Parisovi, znalci středověké literatury, který nadšení nad Rukopisy zchladil tím, že je srovnal se skotským falzem Zpěvů Ossianových. Na adresu Čechů Paris napsal: „Upřímné přiznání by českým vědcům dělalo větší čest než sterilní urputnost úzkoprsého patriotismu."

V českém prostředí vzbudili kacíři zpochybňující pravost Rukopisů velké pobouření. Řízení kampaně proti kritikům Rukopisů převzal osobně Julius Grégr, šéfredaktor Národních listů. Během tří měsíců tu stačil publikovat osmadvacet článků. Kritiky Rukopisů ale podpořili studenti Gebauerova semináře: „Podepsaných 17 studentů a členů slovanského semináře vyslovují, že pokládají za svou čestnou povinnost odmítnouti nedůstojné útoky, jakými se odpovídá na upřímné vědecké snažení profesora Gebauera dopátrati se pravdy o Rukopisech, a vyslovují mu plnou úctu, která nezviklá se veřejnými urážkami, nýbrž vzrůstá tím více, čím více podepsaní vidí v panu profesorovi muže, jenž dovede nejen o pravdu se snažiti, nýbrž pro ni také trpěti."

Vítězství v rukopisném boji otevřelo Masarykovi cestu k politické dráze - získal mandát poslance za mladočeskou stranu. V tom ho Gebauer nenásledoval. Když už měl pokoj od „rukopisných protivníků", přišel o dceru Julii. Zemřela v necelých třiceti let na tuberkulózu. Sám Gebauer pak začal trpět - zřejmě z přepracování - kornatěním cév a srdeční arytmií.

Poslední okamžiky svého otce, který ochrnut po záchvatu mozkové mrtvice očekával svůj konec, zaznamenala dcera Helena: „Ležel zdánlivě klidně a jen těžce dýchal, nemluvil. Najednou a znenadání začal po slovech, zvolna, namáhavě, ale jasně tvořit větu, která mi dodnes zní v uchu: „Ona ta filozofie - Štítného - je ještě - docela - gotická. To byla jeho poslední slova." Na jeho psacím stole ležela téměř dokončená studie O životě a spisech Tomáše ze Štítného. Gebauer umíraje hledal -a nalezl - přesné slovo, kterým vystihl ráz filozofie svého oblíbeného autora. Zemřel 26. května 1907 ve tři hodiny odpoledne.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související