1183. schůzka: Potrestat zločin je věcí cti

Balkán počátku 20. století byl nesrozumitelný svět několika promísených etnik, náboženských vyznání, chudoby a polofeudálních vztahů, negramotnosti, primitivní ekonomiky, zbojnictví a krevní msty, také však vzájemně se křížících vypjatých nacionalismů. Ten poloostrov nepředstavoval v očích většiny Evropanů součást Evropy, leda zeměpisně, nikoli však kulturně a civilizačně.

Jistě, velmoci tam odedávna prosazovaly své strategické zájmy. Šlo jim o přístupy k moři, o koloniální a mocenské ambice. Avšak tamní válečné konflikty byly v „klasické" Evropě vnímány jako malé a vzdálené. Jinak se Balkán do „civilizované Evropy" moc nezahrnoval.Politické špičky i veřejnost chápaly, že sarajevský atentát na následníka trůnu sotva může zůstat bez odvety. Je třeba rázně reagovat! Zejména potvrdí-li se domněnka, že nešlo o izolovaný čin šílence, nýbrž o promyšleně zinscenovanou provokaci, v níž mohly mít prsty srbské vládní kruhy.

Lidé o události vzrušeně diskutovali, avšak zůstávali klidní. Nejvýš dojde k nějaké trestné výpravě, říkali si. Srbové dostanou za vyučenou, z balkánského pojistného ventilu bude upuštěna pára a věci se zas rychle vrátí do starých kolejí. Takové panovalo obecné mínění.
Kromě zlobných prohlášení Rakousko nejdřív nijak zprudka nereagovalo, dávalo si takřka měsíc načas. Což zdánlivě svědčilo o uvážlivosti vídeňského dvora i monarchie jako takové. František Josef odjel jako obvykle na léto do oblíbeného letoviska Bad Ischl. Zprvu to vypadalo, že konflikt vyšumí do pouhé diplomatické roztržky.

Ve skutečnosti se v politickém zákulisí odehrávalo čím dál vypjatější střetnutí mezi „holubicemi" a „jestřáby" - o míře a způsobu odvety. Zároveň se ověřovaly -či spíše odhadovaly případné reakce ostatních velmocí. Existovaly přece starší dvoustranné spojenecké smlouvy, vesměs s tajnými doložkami, v nichž si evropské velmoci zaručovaly vzájemnou pomoc v případě napadení podle mušketýrského hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho". Hrozilo tudíž nebezpečí řetězové reakce, kdy by do prvotního konfliktu dvou států byly zataženy velmoci právě na základě těchto starších závazků.

Za neuralgický bod v případu Sarajevo se považoval postoj Ruska. Odedávna byli pravoslavní Srbové pod záminkou ochrany společných náboženských, slovanských a mravních hodnot označováni za ruské bratry hodné zvláštní ochrany. Neprůstřelný argument vzájemné blízkosti se samoděržaví hodil vždy, když se na Balkáně objevila možnost prosadit ruské imperiální zájmy. Tentokrát bylo riziko zákroku Ruska o to aktuálnější, že platily dvoustranné spojenecké smlouvy mezi státy Trojdohody (obdobné existovaly i na straně takzvaného Trojspolku), které mohly zavléci do konfliktu další velmoci. A přesně to se vbrzku stalo.

Kdo za válku mohl? Kdo ji zavinil? Na toto téma vznikla za posledních sto let obrovitá knihovna často kontroverzních spisů, ale kde nic, tu nic -viníky označit nelze. Tedy nepřijmeme-li zjednodušený výklad, jejž podle zásady „dějiny píše vítěz" přijala mírová konference ve Versailles roku 1919. Ta za strůjce katastrofy označila, a proto i nejvíce potrestala, poražené Německo.

Historické analýzy se nejčastěji uchylují ke konstatování kolektivní viny. Vždyť každá z bojujících stran hledala ve válce vlastní prospěch, vyřešení některého ze svých problémů. Například Německo toužilo dohnat vývojové zpoždění a zařadit se mezi impéria, získat kolonie i hegemonii na mořích, to vše hlavně na úkor Velké Británie. Ta naopak spěchala pokořit rychle rostoucího soka.

Francouzi hledali ve válce mimo jiné revanš za ponižující prohru s Pruskem, kterou Francie zaplatila odevzdáním Alsaska - Lotrinska, s jehož ztrátou se nikdy nesmířila. A carské Rusko? To odedávna směřovalo svůj zájem na Balkán jak kvůli územním ziskům, tak v touze po strategických přístavech na Jadranu. Zištné zájmy na Balkáně mělo zajisté i RakouskoUhersko, jak ukázala anexe Bosny a Hercegoviny.

Dodnes nelze jednoznačně říci, kdo válku rozpoutal. Patrně platí úsměvný aforismus rakouského historika Manfreda Reichensteinera: „Konflikt byl stejně tak rozpoután, jako vypukl."