1171. schůzka: Apoštolové nového žití

Jsem apoštol nového žití. Tak básník Stanislav Kostka Neumann nazval svou dekadentní sbírku vydanou v roce 1896. Apoštolů nového žití však na přelomu 19. a 20. století bylo více. Doba se tehdy prudce měnila. Deprimující rozpor mezi velkými humanistickými ideály a dennodenní měšťáckou malostí vyvolal deziluzi v celé mladé umělecké generaci.

Proto v této generaci zavládl tak rozhodný odpor ke všemu, čím doposud česká literatura žila: odpor k realismu a naturalismu, odpor k poezii lumírovců. Vše minulé „je odrazem zpátečnictví, měšťáctví a marasmu".

Co zůstává, když padly nadosobní ideály? Individuální pravda! Pokusy o její nalezení vyžadují hledání a experiment a právě díky pátrání po nových cestách se poslední desetiletí 19. století - fin de siecle - stává zdrojem nových vývojových tendencí a uměleckých směrů. Stojíme na křižovatce, z níž vede řada cest. Všechny jsou to však stezky osamělé, individuální. Proto se chvilková generační jednota, jež možná jednotou nikdy ani nebyla, obratem rozpadá.

Nevraživost, hašteřivost a neustálé vzájemné konflikty panující v české literární komunitě několikrát vyvrcholily doslova v karikaturní podobě. Ještě ve 20. století se totiž skvělí čeští intelektuálové, považující se za duchovní výkvět a elitu národa, navzájem zcela vážně vyzývali na souboj. Vynikl vtom zejména Otakar Theer, chráněnec F. X. Saldy. Měl ke zbraním blízko a patrně s nimi měl i zkušenosti.

Theer vyzval dopisem na souboj svého ještě nedávno blízkého přítele S. K. Neumanna za to, že ve svém časopise Nový kult poskytl prostor pro „útoky proti Saldovi", který si sám nikdy a vůči nikomu - kromě několika svých oblíbenců - žádné servítky nebral. Neumann na to reagoval, že Theera už za spolupracovníka svého časopisu nepovažuje.

Důvodem bylo i to, že Theer se velmi aktivně podílel na hysterických vystoupeních značné části univerzitních studentů proti profesoru Masarykovi, který našel jako jediná vlivná osobnost dostatek odvahy, aby se roku 1899 veřejně zastal židovského mladíka Leopolda Hilsnera. Podle svědectví redaktora Karla Pelanta všechno ukončila Neumannova první manželka Kamilla tím, že krvežíznivce jednoduše vyhodila ze dveří.

Zatímco aristokratické proklamace dekadentního básníka Jiřího Karáska ze Lvovic byly více než podezřelé, mohl se S. K. Neumann - skutečný „apoštol nového žití" - prokázat evidentně šlechtickým původem. Jeho babička z otcovy strany se jmenovala Johanna Neumannová, rozená Boleslavská z Rittersteinu de Lokelides.

Její syn Stanislav byl úspěšný advokát a poslanec zemského sněmu. Zámožné rodině patřilo menší panské sídlo na pražských Olšanech, obklopené polnostmi, z něhož však v básníkově dětství zůstala už jen pověstná „anarchistická" vila číslo popisné 45 s krásnou rozlehlou zahradou.

Johannin vnuk Stanislav Kostka, narozený 5. června roku 1875, ovšem nekráčel v otcových stopách. Gymnázium nedokončil, nezajímala ho ani obchodní škola, zato už od sedmnácti let publikoval básně i prózu.

Vzpurná povaha mu v životě přivodila mnoho trablů, ostatně už od mládí měl pořádné opletačky s úřady - roku 1894 byl odsouzen jako jeden z vůdců „tajného spolku Omladina" ke čtrnácti měsícům těžkého žaláře ve věznici na Borech. Potvrdila se však platnost úsloví, že všechno špatné je k něčemu dobré. Ve vězeňské cele překvapivě nalezl svou první velkou lásku. Jmenovala se Kamilla Krémová a byla dcerou majitele holičství.

Kterak se holičská dcerka ocitla v kriminále? Inu, čirou náhodou jednou doprovázela svou kamarádku při návštěvě jiného arestovaného „omladince". Než před Neumannem mříže zase otevřeli, zažili Stanislav a Kamilla na dálku úžasné dobrodružství, posílali si motáky, on pro ni básnil, a není divu, že láska vyvrcholila sňatkem.

Brzy po návratu na svobodu převzal Neumann vydávání časopisu Nový kult, který se stal tribunou anarchismu a přes všechny drastické problémy s cenzurou a nedostatkem peněz přežil neuvěřitelných sedm let. Mladý básník vydal básnické sbírky Jsem apoštol nového žití a Satanova sláva mezi námi. Společně s Antonínem Sovou, Arnoštem Procházkou, Jiřím Karáskem ze Lvovic a Otokarem Březinou se S. K. Neumann stal vůdčí postavou české moderny.

Jaroslav Seifert ve svých vzpomínkách o něm napsal: „V té době jsme se všichni pokoušeli marně psát verše. Zamilovali jsme se do Františka Gellnera a počali jsme téměř nezřízeně uctívat S. K. Neumanna. Byl to pro nás literární i politický bůh. Všichni jsme se dali k anarchistům."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související