1153. schůzka: Příběh prvního abstraktního malíře, v češtině promlouvajícího

František Kupka přišel na svět 23. září roku 1871. Byl nejstarší z pěti dětí zdejšího notářského úředníka Václava Kupky a jeho ženy Marie, rozené Špačkové. Otec Kupka však získal rok po Františkově narození místo obecního tajemníka v Dobrušce, kam se následně celá rodina Kupkových přestěhovala. Na vzdálenost ani ne pěti kilometrů.František byl jako malý vnímavý, šikovný, ale hypersenzitivní a náladový. Maniodepresivní sklony... to vše v něm s věkem rostlo. Problémy jiného druhu zažíval v rodině. Jednak se šeptalo, že není synem svého otce, notářského úředníka, ale „souseda", faráře Roštlapila, který ho křtil. Dnes už se nezjistí, jaká je pravda. Když pak František v chlapeckém věku ztratil matku a otec mu pořídil macechu, začal kvůli roztržkám s ní utíkat z domova.

Co ale s ním, když trošku povyrostl? Do školy... nebo do učení? Ve třinácti vstoupil do učení k dobrušskému mistru sedlářskému Josefu Šiškovi. Tohleto řemeslo ho moc nebavilo. Daleko míň než různé doprovodné činnosti. A co na to pan mistr? Bylo mu jasné, že z tohohle kluka žádný sedlář nebude. Tím spíš, že pubertální mladík měl útěkářské sklony.

Sotva by Kupka byl své učení dokončil, nebýt skutečnosti, že Šiška byl mužem značně excentrickým, který mimo jiné zasvětil Františka do tajů v kraji rozšířeného spiritismu. Odtud odněkud se odvíjí Kupkův celoživotní příklon k mystice, spiritismu, okultismu, astrologii, a nakonec i k exaktním vědám...

„Chlapcova cesta za uměním se trochu napřímila, když začal chodit do Střední řemeslnické školy v Jaroměři," dočetli jsme se v práci dr. Jiřího Blahoty. „V Dobrušce totiž našel prvního obdivovatele a mecenáše svých malířských a kreslířských pokusů. Byl jím místní starosta Archleb, který mladého kumštýře doporučil řediteli řemeslnické školy v Jaroměři. Řídící Alois Studnička byl rovněž vydavatelem časopisu Český kreslíř a vynikající pedagog a znalec lidového ornamentu."

Studnička naučil Kupku vytvářet ornament plynulou linií, skládat abstraktní geometrické formy, a řadit barvy do obrazových rytmů. Během tří měsíců připravil svého žáka ke studiu na pražské Akademii výtvarných umění. Školu však brzy opustil, stržen bohémským životem. Neuspořádaný režim vedl k prvním depresím a nervovým krizím, musel se léčit. Zhojit labilní psychiku mělo studium na vídeňské Akademii. Tady také nepobyl dlouho.

Cesta ke světovému věhlasu

Bylo mu třiadvacet, když přibyl do Paříže. První zdejší léta žil, jak se dalo. Nepravidelně navštěvoval Akademii krásných umění a Akademii Julien, ale nikoli nadlouho. Nedostávalo se mu finančních prostředků.

A pak se dostavilo období žen–ochránkyň. Obstarožní Dánka, kterou poznal už ve Vídni, mu kromě finanční půjčky zprostředkovala důležité zakázky do začátku. Byly to kresby módních návrhů pro Harper's Bazaar a pro obchodní dům Louvre. Měl s nimi úspěch, kreslením módy se živil několik let. Od módy ale postupně přešel k satiře. Velmi rychle se vypracoval na předního pařížského ilustrátora a kreslíře.

Po boku Františka Kupky se vystřídalo několik extravagantních existencí, až se konečně objevila kýžená Nini – jeho budoucí boubelatý anděl strážný. Bylo jí přes dvacet, měla tříletou dcerku Andrée. Stala se postupně jeho manažerkou, prodejcem obrazů, manželkou. S touto ráznou a praktickou Eugénií Straubovou si Kupka časem zřídil ateliér v domku na pařížském předměstí Puteaux, kde oba dožili. Manželství zůstalo bezdětné, paní Nini svého muže přežila o šest let, zemřela v roce 1963.

Kupkova kariéra je pozvolná, má však vzestupnou tendenci, a poté, co se existenčně chytil jako sice začínající, leč zdatný kreslíř, mohl si dopřát i volnou tvorbu. Na zlomu dvou letopočtů je z Františka Kupky už pan malíř. Virtuózně kreslil do módních, satirických, politických časopisů. A také... „Podělkuje" – to je Kupkův výraz; napsal ho sám o sobě. „Podělkuje čím dál víc, jak by ne, má za kresbu taky 280 franků, čili dá se slušně žít. Jenže čím více je práce, tím méně ho baví." To si napsal v hluboké krizi kolem roku 1910.

Uprostřed jednoho z duchovních kolapsů přichází „svatá konverze" Františka Kupky – k abstraktní malbě. Oproti tuctovým lidem měl Kupka eidetické vnímání a měl i vlohy takzvaně synestetické. Česky bychom mohli říct, že vládl souzněním smyslů, v jeho případě zraku a sluchu. Proto si při tvorbě abstraktních obrazů pouštěl muziku, nejraději Bacha: hudba v něm podněcovala zážitky zrakové, tóny se samy od sebe transformovaly do barevných tvarů a kompozic. Neumíme to přesně popsat za tvůrce, ale tak nějak to přibližně bylo. Tak to být muselo!