1140. schůzka: Neústupný rytíř ducha

Rukopis nebyl akceptován, i když recenzenti pochválili jeho objevnost. Nepříjemná komplikace. Ale co horšího: od budoucího tchána dostal Masaryk na konci ledna 1878 zlověstný telegram. Psalo se v něm, že Charlotta si při odvozu přátel vinou splašených koní vážně poranila páteř pádem z kočáru. Tomáš se rozhodl okamžitě odjet za ní. Poté, co si už obstaral lodní lístek, mu sice snoubenka napsala, že nehoda nebyla tak vážná, jak zprvu vyhlížela, a že už je v plné rekonvalescenci, nicméně to ho nemohlo zadržet.

20. února 1878 vyplul na svou první cestu do Ameriky. 7. března (bylo mu tehdy právě 28 let) hleděl z paluby parníku Herder na monumentální panorama New Yorku. O den později se ocitl v početném kruhu rodiny Garrigueů. O týden později, v pátek 15. března 1878, se konala svatba. Po civilním sňatku následoval v rodinném kruhu intimní obřad náboženský. Svatební ceremoniál formálně vyústil do rituálu v Evropě zcela nezvyklého, do aktu navenek přiznané naprosto rovnoprávnosti partnerů. Charlotta ke svému dívčímu jménu připojila manželovo, a Tomáš totéž učinil v obráceném gardu.

Tomášovy vztahy s garrigeuovskou rodinou byly zpočátku velice dobrosrdečné; byl do nich však vnesen nečekaný stín. Přinesl jej tam Tomáš Masaryk. Vyslovil neuváženou prosbu, s níž se obrátil na pana Garriguea. Chtěl po něm peníze. Charlottin otec vybuchl hněvem a nedal. Nějaký čas zabralo, než se pan Garrigue uklidnil. Pak ale položil před novomanžele 3000 marek a palubní lístek s datem odplutí: 21. března. Necelý týden po sňatku. Rozloučení bylo chladnější než přivítání. Ti dva se viděli už jen jedinkrát v životě, za šest let po svatbě v Lipsku. Tam se formálně, ale – studeně – smířili.

Kvůli uspěchanému návratu do Evropy se svatební cestou novomanželů stala několikadenní prohlídka New Yorku a okolí. Tomáše nadchla železniční rychlodráha na pylonech, ohromily ho první mrakodrapy, překotný pouliční ruch, Edisonův Menlo Park v New Jersey, v údivu potkával sem tam ženy v mužských kalhotách; co však ho okouzlovalo nejvíc, byla atmosféra občanské svobody a rovnosti. Místo pedagoga na některé z universit by tu patrně získal, ale Charlotta ho vrátila na zem rezolutním prohlášením: Vzala si Čecha, a tak se chce stát Češkou.

Objevný habilitační spis

Čtvrtého dubnového dne přistáli Masarykovi v Hamburku. Po kratičké návštěvě u Goeringů v Lipsku se zastavili v Praze. Ještě musel představit svou nevěstu mamince. O pár dnů nato dorazili novomanželé do Vídně. Z krcálku v Salmově ulici se přestěhovali do většího bytu. Když se Masaryk začal zajímat o svou habilitační práci, pochopil, že se vyhlídka na brzkou docenturu rozplývá. Jeho spisem se dosud nikdo nezabýval. Profesor Brentano ji četl. A doporučil mu, aby práci zgruntu přepracoval. Masaryk uposlechl a dílo během několika měsíců přepsal a podstatně je rozšířil.

Habilitační spis známý pod názvem Sebevražda jako masový sociální jev současnosti, přinesl mladému badateli svou originalitou a objevností okamžitě vědecké renomé. Nejprve v universitních kruzích, později – po knižním vydání – i v širší veřejnosti. Řadu autorských výtisků rozeslal Masaryk jednak svým přátelům, jednak významným osobnostem zahraniční vědy. Mezi děkovnými a pochvalnými dopisy pak objevila mimo jiné reakce anglického filosofa a zakladatele sociologie Herberta Spencera či od tvůrce evoluční teorie Charlese Darwina.

Habilitační komise Masarykovo téma přijala. Sláva! Ovšem s tím jásáním bychom měli být úsporní. Absolvoval povinné kolokvium a vzápětí vstupní slavnostní přednášku, takže mohl být jmenován docentem. Ovšem soukromým. Což znamenalo, že mohl přednášet na vysoké škole – bez nároku na plat ovšem. Nabídli mu dvakrát dvě hodiny týdně. Masarykovi nastalo docela všední plahočení za výdělkem.

Začátkem května 1879 se Charlottě a Tomášovi narodil první potomek. Zdravé děťátko Alice. O rok později, na prvního máje, přišel na svět Herbert, pojmenovaný po blízkém Masarykovu příteli Janu Herbertovi. Zadlužený pan docent živící rodinu z vedlejších příjmů, nikoli z universitního platu, zamířil, jakmile se naskytla příležitost, z Vídně do Prahy. Praha, to byl ale docela jiný svět.

Ono to stěhování ještě doprovázela jedna věc. Vídeňská. Nikoli káva, neboť v tomto případě tvořila na tom kafi šlehačku – fáma. Ve Vídni se plkalo o tom, že se Masaryk vrátil jako boháč – vzal si přece americkou milionářku. A tak zatímco si z peněz od tchána, vesele se kutálejících, pořizovali skromné vybavení, klepali jim na dveře zástupci finančních ústavů. Ředitel jedné z bank přišel osobně a nabízel – „s nejvyššími výhodami!“ – uložení jejich – „dolarového konta, prosím.“

„To už je skoro deset?“ Ptal se president Karla Čapka, když se vzpomínání protáhlo do večera. „Musím k raportu, co se teď totiž denně raportuje mně. Vidíte, od té doby, co jsem se na Čejči učil kovářem, nevyšel jsem z práce. Když už jsem byl presidentem, přijel za mnou německý filosof Fritz Mauthner, že prý nechce nic, jenom se podívat, jak vypadá šťastný člověk. Šťastný, proč ne? Ale kdybych byl zůstal kovářem v Čejči, byl bych asi stejně šťasten, jako jsem teď. Hlavní věcí je mít život bohatý událostmi a niterním vývojem – a v tom mohu být spokojen.“