1134. schůzka: To matka vymohla, že jsem šel na školy

„To matka vymohla, že jsem šel na školy, abych se nemusel dřít jako oni, rodiče; když mě na vizitaci pochválil sám pan děkan, dali mě študovat. Maminka byla z Hustopečí, tož mě tam poslali na dvouletou německou reálku. Učil jsem se dobře; velmi mě poutala fyzika, totiž mechanika. Se vzpomínkou na hustopečskou reálku se TGM svěřil Karlu Čapkovi. Ještě předtím, než se Tomáš na střední školu dostal, musel se otec Jozef Maszárik – k synovu vzteku – opět ponížit, se zmuchlanou čepicí v ruce šel požádat místní vrchnost o písemné svolení, že syn smí studovat.

Snad nejvíc se Tomáš trápil s němčinou. Doma se mluvilo vesměs slovensky – hovorový místní německý dialekt maminky měl ke spisovné němčině požadované na škole předaleko: byl spíš komicky způsobenou zkomoleninou vyvolávajíci časté úsměšky spolužáků. Na hustopečské reálce začal časem vyčnívat.

„Po dvou třídách reálky jsem měl jít na učitelskou preparandu; ale tam přijímali hochy teprve od šestnácti let, mně bylo dvanáct; proto vznikl problém, co se mnou zatím? Rodiče dali na radu mých bývalých pánů na řemeslo, do Vídně na Kunstschlosserei, umělecké zámečnictví, protože jsem uměl trochu kreslit. Tam mě mistr postavil ke stroji na dělání podkůvek k botám. Když jsem to dělal den, dva dny, nu dobrá; ale když jsem to dělal týden, dva týdny, tři týdny… za tři týdny jsem utekl domů.

Byl zpátky u rodičů, bez ohledu na to, co za to jako zběh od otce vyfasuje. Ten dal synovi druhou šanci. Nikoli studovat, ale učit se. Maszárikovi tehdy žili v Čejči v domku, jehož druhou polovinu obýval kovář. Tomáš k němu nastoupil do učení. Ráno chlapec vylezl z postele, opláchl tělo a v mžiku se postavil k výhni. Sám to od sebe nečekal, ale tohle hlučné řemeslo se mu kupodivu zamlouvalo. On vlastně Tomáš mířil k rozhodnutí, že by mohl u kovařiny zůstat nastálo. V této části našeho příběhu se dozvěděl o Tomášovi jeho někdejší profesor u hustopečské reálky. A zašel k Masarykům.

Cesta za vzděláním

Pan profesor si otce Masaryka podal: „To necháte mého nejlepšího žáka mrhat talentem u kovářského dmychadla?“ Takže rodiče poslali brzy nato poslali syna, aby udělal „rozdílové zkoušky“ na gymnázium do Strážnice, kde mu díky vědomostem a dobrému vysvědčení z reálky komise uznala primu a poslala dospěle vyhlížejícího studenta rovnou do sekundy. Ve Strážnici ale školní rok Tomáš nezahájil. Nastoupil na gymnázium – arci německé – v Brně.

Než se do Brna dostal, stihl se na přímluvu profesora Ludwiga seznámit blíž s kantořinou. Na několik měsíců se stal učitelským pomocníkem u Ludwigova otce, to byl také kantor… k tomu mrzout… a ještě i násoska na nuzné škole v Čejkovicích. Tomáš si nic nepřivydělal, praktikoval zcela zadarmo. Pan rektor ho občas odměnil leda klavírní nebo varhanní lekcí. Když to šlo, obětavá matka za Tomášem přispěchala z Čejče s obědem. Čtrnáctiletý „podučitel“ nastoupil s elánem, jenomže ten dost brzy vyprchal.

Nyní už jsme vskutku zahlédli Tomáše Masaryka coby studentíka před novým německým gymnáziem v Brně. Jeho příchod do moravské metropole byl i jeho definitivním rozchodem s rodinou. V Brně se Tomáši Masarykovi dařilo. Své spolužáky převyšoval nejenom výškou, ale i vědomostmi. Hlavně však způsobem uvažování a dychtivostí po vědění. V přístupu k učení jen zdokonalil předchozí zkušenosti z reálky. Učivu stačilo věnovat pozornost v hodinách, látka mu uvízla v paměti téměř automaticky, takže čím dál tím víc věnoval čas výběrovému samostudiu a četbě.

Jako vyhlášenému primusovi třídy, nemajetnému, mu odměnou ještě v sekundě odpustili placení školného, a dokonce mu přidělili stipendium. Ale ještě než vypukla rakousko–pruská válka v roce 1866, získal Tomáš nabídku, která mu významně a nadobro změnila život. Ve třídě se Tomáš sblížil s Franzem Le Monnierem, spolužákem o čtyři roky mladším, jemuž následky prodělané dětské obrny značně ztěžovaly pohyb a měl lecjaké problémy i s učením.

Zprvu z prostého křesťanského soucitu, poté z přátelství občas doprovodil kamaráda domů, pomohl mu s úkoly, začal mu vysvětlovat složitější příklady z matematiky, deskriptivy či fyziky. Po pár návštěvách v honosném paláci Le Monnierů si Franzova maminka všimla, jak si chlapci rozumějí. Ten mládenec od Hodonína se jí zamlouval. Uměl se chovat a kdeco věděl. A před sklonkem školního roku to přišlo. Manželé Le Monnierovi nabídli studentu Masarykovi, aby jejich syna dlouhodobě doučoval – aby se stal placeným vychovatelem, hofmistrem.

Teprve časem se mělo ukázat, jak kardinální, takřka zázračný obrat v Masarykově životě tento vstup do rodiny Le Monnierů přinesl. Neboť dosud značně neohrabaný venkovan, ač slušně vzdělaný a inteligentní, se ocitl v nejvyšším patře měšťanské společnosti. Neboť pan Anton Le Monnier byl kultivovaný vysoký úředník, ve městě vlastně druhý nejvyšší: seděl v křesle policejního ředitele města Brna. Na synka venkovského kočího a kuchařky se usmálo až neuvěřitelné štěstí. Se svou mimořádnou inteligencí i intuicí se už oné vstříčně natažené dlaně Štěstěny nepustil.