1107. schůzka: Hlášení o provzdušňování neboli aeraci politického života v zemích českých

My nyní setrváme a nějakou dobu pobudeme v českých zemích v době, kdy se u nás tvořily, utvářely a přetvářely první politické strany. Na paškál jsme si vzali stranu Národní, neboli – jak se jí říkalo obecně – staročeskou. Dnes se budeme věnovat jejímu čerstvějšímu výhonku. I ten měl ve svém názvu slovo Národní, ale patřilo k němu ještě přídavné jméno "svobodomyslná." Krátce: mladočeši.

Důvody, podněty k jejímu ustavení byly v podstatě stejné jako ve všech politických organizacích na celém světě a v dějinách. „Mladí" se bouřili proti „starým" v přesvědčení, že na rozdíl na nich vědí, jak se má politika dělat líp. Z týchž motivů se uvnitř strany staročeské zrodilo opoziční hnutí mladočechů.

Oč tu vlastně běželo v čem tkvělo jádro věci? Poslanci Národní strany jak už víme opustili, bojkotovali zákonodárný orgán, říšskou radu, protože je Němci ponižovali a nebyla naděje, že v parlamentu něco prosadí. Mladočeši byli naopak přesvědčeni, že je nutné zatnout zuby a strpět i urážky. Mít svůj hlas i v těchto institucích, i když mu zatím nikdo nenaslouchá.

Mladočeši – přesněji řečeno mladší generace – vehnali do stojatých vod politického života mocnou dávku kyslíku. Vodohospodáři používají pro provzdušňování vody termín „aerace." U nás došlo k politické aeraci poté, co císař rakousko–uherským vyrovnáním v roce 1867 přiznal nejširší práva autonomie Maďarům, zatímco my jsme, řečeno jazykem neobroušeným, „utřeli hubu." Svoje rozčarování a hlubokou nevoli vyjádřili Češi mohutnou celonárodní protestní vlnou.

Státní moci se tehdy jakžtakž podařilo potlačit masové protesty. Iniciátory posílala do kriminálu. Vzdor tomu jiskérky odporu nadále doutnaly. Tak se stalo něco, co možná mohlo změnit osudy habsburské monarchie, naší země – a ano, i dějiny Evropy.

Copak se to přihodilo? Jeho Veličenstvo císař a jeho rádcové usoudili, že říši koneckonců neohrozí, když se i Čechům poskytne jakási autonomie. Přitom bylo nepochybné, že Češi nepomýšlejí na nějaké „odtržení“ od rakouské říše, tak jaképak strachy. Autonomie… to muselo znít libě v českých uších. Autonomie jako u Maďarů? 12. září roku 1871 císař vydal památný reskript, v němž Čechům přislíbil přibližně stejná práva, jaká nedávno udělil Maďarům. Ale bylo chybné předčasně jásat.

Panovník vyzval představitele české politiky, aby předložili své návrhy na nové uspořádání vztahů českých zemí k habsburské říši. Češi vskutku předložili soubor návrhů nazvaných později články fundamentální. Ty se měly stát skutečně základem jednání neboli fundamentem, o rakousko–českém vyrovnání.
Budiž konečně autonomie! Že to ale trvalo… Skutečně – maximum toho, co Češi požadovali, to se zdálo být na dosah ruky. Takže stačilo jen sáhnout a uchopit. Tento nadějný projekt neuspěl proti přesile nepřátelských stran. Čeští Němci by ztratili své dosud dominantní postavení v zemi.

Nesplněný slib

Za své důvěrně blízké uherské přátele tehdy lobbovala i krásná Sisi, císařova manželka. A teď – co panovník? Nestatečně se vymluvil, že tak závažný akt nemůže provést bez dohody s říšskou radou. A v říšské radě, tam byl výsledek předem dán.

Kdyby… tedy kdyby ty fundamentálky byly bývaly přijaty, neměl by Masaryk důvod rozbíjet Rakousko. Autonomní české země, ale i jejich obyvatelé by v první světové válce bojovali patrně s přesvědčením za Rakousko. Neboť nejen Palacký, ale i selský rozum napovídal, že habsburská říše je chrání především před výbojným Německem.

A co panovník? Ať už byl Franz Josef der Erste, jaký byl, tak se těšil úctě většiny svých poddaných. Byl považován za legitimního vládce i Českého království. Nekorunovaným. Jako senilního stařečka vykreslil císaře až Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi.

Když se císař neodvážil splnit svůj slib, daný v jím vlastnoručně podepsaném restriktu, čeští politici se nedokázali – jak staročeši, tak ani mladočeši, vzchopit k odporu. Ztroskotaná naděje však značně prohloubila rozpory mezi staršími a mladšími občanskými politiky. O Vánocích roku 1874 se ustavili mladočeši jako samostatná Národní strana svobodomyslná. Rozdělení vyvolalo mezi oběma politickými garniturami (a generacemi) takřka bratrovražedný boj.

Mladočeši i staročeši učili národ „vládnout si." Vše probíhalo v rovině „malé politiky," v samosprávě, v obecních a městských zastupitelstvech. Prosazovali výstavbu škol, budovali dosud chybějící instituce jako Národní divadlo, Národní muzeum, vědecké i umělecké ústavy. Ale i počiny méně efektní, třeba provedení nepochybně užitečných staveb, jako byly městské vodovody a kanalizace nebo regulace říčních toků.

Staročeši se samozřejmě přeli s mladočechy o to, kdo dělá správnější politiku. Přeli se, nicméně v parlamentu měli pořád společný klub. Rozdělily je definitivně až punktace. Mladočeši pak obvinili staročechy ze zrady českého historického práva a v následujících volbách své soupeře prakticky vystrnadili z velké politiky. Stali se tak vedoucí silou národa.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související