1102. schůzka: Umím jen jedno - ji chtít!

Už jsme si řekli, že 27. srpna 1927 poprvé políbil (poté, co se s ní před deseti lety seznámil) svou múzu, paní Kamilu Stösslovou. Vdanou ženu, matku dvou chlapců – před těmi deseti lety byla docela hezká, kdy jako šestadvacetiletá uhranula Janáčka tmavýma očima a statnou snědou postavou. Ve svých 36 letech vyhlížela už značně matronovitě a obtížně skrývala obezitu.

Láska je však mocná čarodějka. My se můžeme šklebit sebevíc – bez Kamily bychom neměli (jak paradoxně to zní) ani Káťa Kabanovou, ani Věc Makopulos, dokonce ani Listy důvěrné ne.

Na rozhraní listopadu a prosince 1927 si Janáček promyslel zásadní přestavbu, a už v prosinci se u něj začalo opravovat zábradlí. „Milá Zdenko!“ píše Leoš Janáček své manželce v lednu 1928. „Byl tu stavitel, měřil, vyměřil. Vchod do domu bude mít výklenek a z něho půjdou širší a pohodlné schody nahoru. Rozpočet a plán v únoru dostanu a pak se rozhodnu.“

A v hlášení o stavu prací na Hukvaldech sděluje Janáček Zdence ještě další věci: „Stösslová mi poslala kobereček, fotografie jejích dětí se mnou a s ní. Myslím, když Ti to povídám, že víš, že jsem Tvůj. Já vím, že třeba mnohdy být skladatelem v blízkosti… Už je to tak, a mi s Tebou nebude zle. Buď zdráva! Tvůj Leoš.“

Dlouho očekávané léto 1928 se blížilo a s ním i plánovaný pobyt Kamily Stösslové na Hukvaldech. V Janáčkových dopisech se o postupu prací hovoří už od února. Kamila je podrobně informována o úpravě domku. Vždyť právě kvůli ní chce Janáček rozšířit své bydlení.

Čím dál boubelatější dámu, která si nikdy nedala práci, aby vylepšila málo zdatný pravopis a prostoduchou stylistiku, zájem slavného umělce těšil, ale nevěděla si s ním rady. Více méně si vynutil, vyškemral, aby se mu (jednou jedinkrát!) podepsala jako „Tvá Kamila.“ Hned se však vrátila k vykání. Janáček však jako by to nepostřehl. Jednou napsala „Tvoje,“ ortel – byl vysloven – je jeho navždy!

„Já bez pomyšlení na Tebe nemohu žít. Tys mi taková potřebná jako vzduch. Nebyl bych tím, čím jsem. Z toho suchopáru domu by nerostla žádná má skladba. Ty jsi mé světlo – dokud hoříš, já žiji. Za každým tónem stojíš Ty, živá, prudká, milostná. Mé tóny celou Tebe líbají.“

A co mu na to Kamila odpovídala – tedy pokud se vůbec rozhoupala k odpovědi? „Čtu vaše dopisi mnohokrat sou pěkné.“ Paní Stösslová neuznávala nějakou interpunkci, a s gramatikou si hlavu též nelámala.

Někdy v té době našla Zdena Janáčková v korespondenci svého muže s Kamilou Stösslovou právě ten jeden její dopis, podepsaný Tvá Kamila, a byl oheň na střeše. Zdena mylně usoudila, že ti dva jsou ve vztazích dávno mnohem dál, než tušila a než on tvrdil. Mezi manžely propukl další svár „tykací krize.“

„Ale tak, jak si to myslíš, já žít nemohu!“ Byl to zoufalý Janáčkův protest. „V noci jsem v pracovně, ráno přijdu, posnídám, noviny si přečtu a dám se do práce. Pak jdu na poštu, obědvá se, trochu toho všedního mluvení a zase do pracovny. K večeru se projdu, po večeři si pohraji s psíčkem a na noc zase do pracovny. Může mi to stačit?“

Zdena ohromeně na muže zírala. „To má být radost ze života? Já, svou povahou vášnivý člověk. Připadám si, jako byste mne zde na strouhátku odírali. Vždyť není rozprávky, abys ji nestočila v nějaké píchnutí.“ Zdena se rozplakala. „Jsi v domácnosti navýsost vzorná, ale já chtěl mít děti, po smrti těch mojich dvou ubohých, ale ty jsi nechtěla! Ona je teď moje jediná. To schovávání již déle nesnesu. Skrývat touhu! Proč? Zač? To je horší než muka, volnost mého myšlení a cítění si vzít nedám! Bůh ví, že je daleko do vyplnění mé touhy, ale v ní jen žiji!“

„Vždyť ona tě chce jen pro peníze! Víš, jakou má cenu ten náhrdelník, který jsi pro mne od Stösslových koupil za tři tisíce? Mizerných šest stovek. Řekl mi to zlatník.“ „Dopouštíš se neslýchané hrubosti, když Kamilu podezříváš.“ „Tak mladá – a tebe mít ráda? Což o lásku, ale co, prosím tě, ještě může z ní vzejít?“ „Ale já bez ní žít nemohu a do smrti nebudu. Umím jen jedno – ji chtít!“

Kamila Stösslová se vesměs společnému pobytu v Luhačovicích úspěšně vyhýbala. Pro letošek mu však setkání slíbila závazně. Ale měla výčitky vůči Zdeně: „Zabolelo mě jak píšete že Vaše paní trpí pro mě snad by se i jí mohlo trocha lásky věnovat. Já si žádné nároky nedělám. Ale ona je Vaše žena a nároky má na vše. Víte jak jesto když člověk trpí.“

Plány na společný pobyt v Luhačovicích se však začaly hroutit. Janáček v nich pobýval sám. Z Písku došla špatná zpráva. Kamilina matka umírala. „Milý Mistře! Po velikém bolu a utrpení Vám sděluji že má zlatá maminka zemřela. Více už nelze psáti až v pátek nebo v sobotu se v Brně uvidíme. Chci klid a ten najdu jen u Vás.“

Poslední dopis Kamile, datovaný v Brně 24. července 1928, podepsal Janáček: „Tvůj navždy Leoš.“ Netušil, že za pouhé tři týdny si jeho podpis přisvojí smrt.