Může umění zachránit oceány? Třídit odpad nestačí a tak Anna Milerová rozjela projekt BE SEA
Evropané každoročně vygenerují 25 milionů tun plastového odpadu, ale k recyklaci se ho shromáždí méně než 30 procent. Po celém světě tvoří plasty 85 procent odpadků na plážích. Plasty se ve formě mikroplastů, jejichž účinky pro zdraví jsou zatím neznámé, dostávají také ve vzduchu, vodě a potravinách až do plic a na stůl lidí.
Studentka a grafička Anna Milerová z Jaroměře ve volném čase „zachraňuje" oceány. Vymyslela projekt Be Sea (Buď moře), ve kterém propojila svět umění s ekologií. Originálním způsobem tak chce přispět ke snížení objemu plastových odpadků v oceánech.
U mikrofonu Českého rozhlasu Hradec Králové je s námi dnes Anna Milerová z Jaroměře. A budeme povídat o tom, jak je možné z Polabské nížiny zachraňovat světové oceány. Aničko, můžeme vás troščku víc představit? Jak jste se dostala k záchraně moří a oceánů?
Tak já jsem se k tomu dostala tak nějak volně. Už od malička jsem milovala oceány. Když jsme jezdili s rodiči klasicky do Chorvatska na Makarskou, tak jsem byla celý den ve vodě a večer jsem se ani nechtěla sprchovat, abych cítila pořád tu slanou vodu. A tahle láska přerostla v něco víc, když jsem se před pár lety začala potápět. Začala jsem sledovat oceán trochu z jiné perspektivy a vnímat ho jinak. Začala jsem si uvědomovat, jak je ten oceán silný, ale na druhou stranu zranitelný.
Ale my o vás musíme také říct, že jste umělkyně, když to tak řeknu. Malířka?
Dá se to tak říct. Já se věnuji grafickému designu, což je vlastně taky takové umění, i když užité.
Viděl jsem na fotografii váš krásný obraz, jmenuje se Hlubina. Zatím se tedy umění věnujete jen amatérsky?
Amatérsky. Malířství se věnuji opravdu amatérsky, ale grafický design, co se týká věcí jako loga, brandingy, obalový materiál, tak tomu se jako věnuju profesionálně. Ale snažím se to dělat zase trošku jinak, ne jako reklamní agentura, ale aby to mělo nějakou myšlenku, nějakou hloubku.
Přemýšlet jinak, o to jde. Když člověk může, tak si myslím, že musí. Proto jsem začala s pomocí světovým oceánům.
Anna Milerová, autorka projektu BE SEA
A aby toho nebylo málo, tak ještě studujete ekonomku?
Ano, studuji ekonomku. Člověk musí někde začít. Úplně to není sice můj obor, ale čekají mě státnice, tak snad to dobře dopadne.
Od září pak chcete jít studovat právě to umění?
Ano. Do Brna na FAVU, přesněji onen grafický design.
Pojďme k tomu potápění. Kde všude už jste se potápěla? Začínala jste tedy v Chorvatsku?
Začínala jsem v Chorvatsku, tam jsme si dodělávali kurz. A pak klasicky Egypt. Teď jsme byli naposledy na Kubě, Maledivy. A za měsíc se chytám na Srí Lanku a na Bali.
Potápění klasicky s kyslíkovou bombou na zádech. Freediving jste nezkoušela?
Zkoušela, ale nemůžu úplně říct, že bych byla freediverka. Protože ten trénink obnáší úplně něco jiného. Ale nějakou chvíli pod vodou na nádech taky vydržím.
S tou bombou má člověk asi větší prostor užívat si to dění pod hladinou, ne? Ty krásy.
Vydrží tam určitě déle. Ale na druhou stranu, když je člověk bez toho kyslíku, tak je daleko volnější, nemá na zádech to monstrum. Protože i když je ve vodě a je odlehčený, tak mu to brání v pohybu. Takže freediving je určitě další krok, kam bych se chtěla do budoucna ubírat. I kvůli záběrům fotografií a videím je lepší být freediver než klasický potápěč.
Která moře se vám líbí nejvíc? Chorvatsko, Rudé moře?
To se těžko říká. Každé moře je úplně jiné a má něco do sebe. Já možná tím, že jsem začínala v Chorvatsku, tak ho mám ráda. Především kvůli specifické barvě. V Chorvatsku se dělají více hloubkové ponory, přeci jen to Chorvatsko už je, nechci říct mrtvé, ale moc toho tam už není, toho mořského života. Ale barva, síla a ta intenzita moře v Chorvatsku, to jsem si zamilovala. A vždycky se tam budu ráda vracet.
Říkáte, že v chorvatských mořích už toho života moc není?
Bohužel. Když se člověk potápí, tak běžně vidí jedno hejno ryb a pokud narazí na chobotnici, tak to je velké štěstí. A nesmí o tom říct nahoře Chorvatům, nebo by tam druhý den už ta chobotnice nebyla.
A narazila jste v moři i na nějaké viditelné znečištění? Na odpadky? V oceánech se údajně vytvořil řekněme sedmý kontinent, který je složený z odpadků a je snad čtyřikrát větší než Německo.
Těch útvarů ale plave v oceánu několik. Je to těžko říct, kolik těch ostrovů z plastů se v oceánech nachází. Ale to jsou problémy vlastně jen povrchové. Když si to představíte jako ledovec, tak ten je také vidět jen z části na povrchu, ale pod vodou je další velká masa ledu. Tak stejně tak je to s tím plastem. Odpad z masivních rybolovů pluje všude, je v hloubkách, kam se člověk ani normálně nepotápí a o tom množství plastů ani neví. Já jsem se sama setkala, když jsme byli na Maledivách, tak jsme se vynořovali v modré, to se říká, když se člověk vynořuje bez lodi, a čeká až pro něj přijedou, a najednou jsem viděla takové bílé útvary, myslela jsem, že to jsou medúzy. Ale nakonec jsem zjistila, že to jsou právě igelitové sáčky, které tam plavaly a připomínaly medúzy.
Čtěte takéBE OCEAN BE ART BE HUMAN
A to vás přivedlo na myšlenku chtít trošku pomáhat?
Přemýšlet jinak, o to jde především. Když člověk může, tak si myslím, že musí. A to byl důvod, proč jsem začala s projektem pomoci a záchrany světových moří a oceánů.
Výsledkem je Aničko projekt, který se z toho vyvinul a jmenuje se BE SEA. Tedy česky v překladu se dá říct, BUĎ MOŘE. Jak to funguje? V čem spočívá propojení mezi ochranou životního prostředí a uměním? Jaká vůbec byla ta první myšlenka?
První myšlenka propojit umění s oceány byla loni na akci Špitál ART, což je akce, která se koná každé září u nás v Josefově v historické nemocnici, kam mimochodem všechny zvu, protože to je krásné prostředí. Na celý víkend se to změní v kulisy různým umělcům, fotografům, malířům, ale i třeba performance umělců, kteří ty kulisy využívají pro svoji tvorbu. Chtěla jsem vytvořit koncept, který nebude jen vizuálně povedený, ale bude mít nějakou hlubší myšlenku. A napadlo mě právě propojit umění a oceán. Začaly na to být i docela pozitivní ohlasy, začali se mi hlásit kamarádi umělci s tím, že by se rádi zapojili, že mají nějaký umělecký kousek, kterým by chtěli pomoci.
A tak vlastně vznikl takový internetový obchod.
Ano, vznikl e-shop, prostřednictvím něj prodáváme umělecká díla. Samozřejmě nejen sochy a obrazy, jak by si mohl někdo představit, ale i designové kousky, máme tam třeba industriální lampičky, květináče. Ale spolupracujeme i se značkami, které pracují s myšlenkou enviromentu a dělají třeba bambusové kartáčky. Sami děláme ve spolupráci s jednou šikovnou důchodkyní látkové sáčky, které se dají používat místo klasických igelitových. To všechno se dá najít na našem e-shopu. A výtěžek z toho všeho jde právě na ochranu oceánů.
Konkrétně jedné ekologické organizaci, která už s tím má bohaté čtyřicetileté zkušenosti.
Je to mezinárodní organizace Sea Shepherd a má veliké zkušenosti. Jelikož my jsme stále hodně mladá organizace, tak nemáme tu možnost účinně ty prostředky využít. Přijde nám jako lepší nápad to produkovat tam, kde ví, co s tím.
Vy jste říkala, že se ti umělci sami hlásí, že by chtěli věnovat svá umělecká díla. Je to tím, že jsou umělci možná citlivější a vnímavější?
Určitě, umělci jsou tak trošku samotní, úplně jiní lidé. Myslím, že každý umělec má takovou nepsanou úmluvu s planetou, s přírodou, že bude tvořit v souladu s ní. A náš projekt jim dává možnost té realizace.
Ono to ale není jen o umění. Na vzestupu je také bezobalový prodej. Dá se to naučit? Dokážeme se obejít bez igelitových sáčků a tašek?
Je to asi bohužel tím, já si to dovolím říci, že jsme tak trochu předběhli dobu. Vymysleli jsme vynálezy jako jsou právě plastové obaly, dovezli jsme to do států, kde s tím vůbec neumí nakládat a předběhlo nás to. A teď sami nevíme, co s tím. Plasty se nám tady kupí, i když máme výborně zvládnutý odpadový průmysl a hospodářství, ale přesto je to problém, který vzniká a který se nijak neřeší. Takže je potřeba začít každý od sebe. My právě využíváme místo igelitových ty látkové sáčky. Třeba moje mamka se do tohoto způsobu nakupování úplně zamilovala a vždycky mi volá a chlubí se, co se jí zrovna povedlo, jak přesvědčila další lidi. Je to takový způsob adrenalinu.
Tak vám v tomto snažení budeme všichni držet palce. Nebude to jednoduché, je to určitě běh na dlouhou trať. Je třeba začít už výchovou našich dětí ve školách.
Našich dětí, ovšem.
Chystáte se v létě zase jet někam potápět?
Chystám se teď po státnicích na Srí Lanku a na Bali. Nejen se potápět, ale chceme tam pomoci, jsou tam určité potápěčské školy a organizace, které se snaží pracovat s místními lidmi a nakládat s odpadky. Chtěli bychom se do toho zapojit a třeba víc navázat spolupráci v rámci našeho projektu.
Řekněte na závěr nejkrásnější zážitek z vašeho potápění, třeba setkání s nějakým živočichem?
Nejkrásnější zážitek byl při freedivingu, když jsme byli na Kubě. Měli jsme velké štěstí a setkali jsme se s velrybím žralokem. Plul, kolem něj bylo obrovské hejno ryb a menších žraloků a já jsem byla nad ním. On připlul a i když se na něj nesmí sahat, tak jsem natáhla ruku a on mi podplul pod rukou a pohladila jsem si ho po celém hřbetu. Je to obrovské monstrum a nezapomenutelný zážitek.
Tak takových krásných zážitků vám, Aničko, přejeme co nejvíc.
Související
-
Na světě je jen jedna jediná lepší potápěčka než Denisa...
V potápěčské základně Blue Season Bali na tichomořském ostrově Bali skončila celosvětová soutěž The Best Dive Job in the World 2014/2015, v jejímž finále se utkala ...
-
Na moři je ten, kdo tam chce být. Tvrdí mořský vlk Rudolf...
Rudolf Krautschneider se narodil ve Vídni a dětství strávil ve Znojmě. První plachetnici si udělal z vypůjčené veslice na řece Dyji. Plachtou mu byl starý kabát a o...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
