„Jsem vlastně vyučený skladatel. Proto tak dobře umím krást písničky.“ Jiří Helekal u F. R. Čecha

František Rigo Čech: Dneska je mým hostem můj milovaný a celoživotní kamarád Jirka Helekal, božský George King Helekal. Jirko, ty seš z kolika dětí?

Jiří Helekal: Můj o tři roky starší brácha odešel v 53 na rakovinu. Ještě jsme měli sourozence, dvojčata. Asi o tři roky mladší. Ale narodili se se žloutenkou a tenkrát na to nebyly léky… Možná to takhle dopadlo dobře, protože kdyby žrali jako já, tak nás matka neuživila.

Vzpomínám si, Jirko, jak jsem si na zájezdu dal guláš a dva rohlíky a ty sis dal dva guláše a třicet rohlíků… Taky jsem tě často rozzuřil, a ty jak seš hodnej člověk, tak místo, abys mi jednu natáhl, tak jsi zdemoloval železnou šatní skříňku. Úplně jsi ji rozšlapal. A kytaristi Kališ s Reinerem na to koukali a říkali: „Člověče, představ si, kdyby jednou nešel na tu skříňku, ale na tebe…“

Ale tohle působí dobře. Když jsem cvičil před lety na violoncello a něco mi nešlo, tak jsem třeba minutu mlátil do polštáře a pak jsem zase mohl v klidu cvičit takty. Ale na starý kolena jsem se už zklidnil.

Ale ty jsi říkal, že jsi hrál na housle?!

Na housle, pak dva roky na violoncello. Pak mě vyrazili, šel jsem na vojnu. Pak jsem byl u tebe. Pak jsem si časem dodělal „Ježkárnu“, konzervatoř na skladbu a aranžování. Já jsem v podstatě vyučený skladatel, a proto tak dobře umím krást písničky.

Takže ty znáš noty?

No, ježišmarjá. Napíšu i třeba menuet, kdyby na to přišlo… Ale když si mě přivedl poprvé do divadla (Semafor), tak jsem se jim nelíbil. Protože jsem byl řepák z lesa a tam byli všichni trošku do intelektuálna. A když mě viděl pan Balcar, říkal: „Ten pan Helekal vypadá jako mexickej zloděj před oběšením.“

Jirko, já musím taky přiznat, že jsem stál u počátku tvé veliké lásky. V Bratislavě jsem tě upozornil na Miss ekonomia a ty jsi šel a vzal sis jí.

Bylo to tak. Ty jsi říkal: „Kingu, támhle je hezká ženská.“ Ty jsi byl starší, tak jsem ti věřil, že poznáš, co je krásný. Já jsem neměl přehled. Fakt je, že jsem za ní šel. V Praze jsme si dali první rande, kde jsem jí tvrdil, že vůbec nepiju. To jsem měl v sobě asi sedm piv z nervozity… Vzali jsme se za půl roku. Já jsem tak neuvěřitelně zahořel, mám jí dodneška.

Já jsem velmi ocenil, jak jsi jí šel koupit zimní kabát a uviděl jsi toho hada, hroznýše Arnošta, a koupil jsi hroznýše. A když ses vrátil domů, tak se Zdeňka těšila na kabát a ty jsi říkal: „Zdeňko, já jsem ti koupil hroznýše.“

Ale já jí to dal najevo už před tím. Pro toho hroznýše jsme se rozhodli oba dva. Byl v tom zverimexu poslední. Druhý den by si ho odvezla nějaká škola v Ostravě a trápili by ho, chudáka. Za 2500 jsme tenkrát dostali i terárium… On má v jazyku Jacobsonův reflex. Tím vyčítá tvojí výšku a teplotní rozdíl. Takže pozná, že jsi to ty, jeho tatínek. A když jsem ho ukázal poprvé bráchovi, říkal jsem: „Vůbec nekouše.“ A raf, už ho měl v ruce. A protože jsme bydleli v Karlově ulici, chodili k nám na návštěvu ožralí kamarádi z Hradu. A když nás to otravovalo, tak jsme říkali: „Tak, kamarádi, Arnošt se musí proběhnout.“ Vyndali jsme Arnošta a skákali i z oken, frajeři.

Co tvůj vztah ke Karlu Gottovi a k Waldemaru Matuškovi? Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem se tě na to nikdy nezeptal.

Matuška? Klobouk dolů. Dodneška zpívám jeho písničky. Jednou jsem byl u Karla Gotta, napsal jsem mu písničku. Choval se neskutečně skvěle, říkal: „Teda, Jirko, to bych zpíval hned, ale...“ Pak k tomu nedošlo.

Máš slabost pro nějakou svoji písničku? Ale nějakou, která ti je trochu bližší než ty ostatní.

Tys mi před asi 25 lety přinesl text a říkal jsi: „To bys měl zpívat, to je dobrá písnička od Uriah Heep.“ A mně se to líbilo a nechtěl jsem si ani pouštět ten originál a vznikla krásná písnička Dlouhá noc plná stínů temných. Složil jsem to pak sám od sebe a fakt se to povedlo. I klip.