Dělat památkovou tesařinu je zavazující, říká tesař Jiří Zdislav Jankovský
Má za sebou více jak třicet realizací oprav v katedrále sv. Víta, opravy vzácných dřevěných stropů císařského paláce na Karlštejně a v ruce měl dřevo z 9. století. Jiří Zdislav Jankovský je jedním z několika památkových tesařů, kteří jsou volání k opravám nejvýznamnějších památek. Bez lásky k historii ale toto řemeslo dělat nejde. Na pohodlí i čistotu totiž zapomeňte.
Jiří Zdislav Jankovský vyrůstal ve Vimperku, kde byl jeho otec hajný. Dřevo měl odjakživa rád a už od dětství se kolem něj pohyboval. Ale také měl rád památky. Přesto chtěl být původně hajný.
Kádrový profil ale nebyl takový, aby mohl studovat. Tehdy jeho táta udělal osudové rozhodnutí. Přiměl syna, aby se vyučil tesařem. A když tesařina, tak u milovaných památek. Další destinací se proto stalo město Tábor, kde se toto řemeslo učilo i z hlediska historických technik a místní tesaři spolupracovali na opravě památek. Měl štěstí, hned po škole v Praze pracoval s tesařským mistrem Mirkem Chvátalem, který ho naučil preciznosti a předal mu cenné zkušenosti i tesařské know-how.
Zajímala ho památková tesařina
Už 35 let opravuje naše nejcennější památky – mezi ty nejvýznamnější jmenujme například Katedrálu sv. Víta v Praze, kde má za sebou kolem třiceti realizací. Na Karlštejně naopak opravoval celé jedno patro stropu císařského paláce. Jednalo se o ručně sekaný dub o objemu asi 300 kubíků. V takovém objemu se tu podobná práce nedělala asi 500 let.
Nyní mimo jiné už čtvrtým rokem postupně v několika etapách rekonstruuje krovy Týnského chrámu v Praze. „Pokud tesař přijde na místo, kde pracoval třeba před 5 lety a nevidí, že by dnes tu samou opravu udělal lépe, tak ve své profesi zakrněl a měl by se nad sebou zamyslet. Člověk má být stále lepší a lepší a dostávat se dál.“
Základ úspěchu
Preciznost a dávat práci vždy trochu více než ostatní je základ úspěchu. Pak se možná po takových 10 letech práce o tak šikovném tesaři začne vědět a je postupně volán ke stále náročnějším opravám.
Když opravuje staré krovy, spoje sedí tak, že se do nich nevejde ani špendlík. Nejstarší krov, který opravoval je z roku 1328. „Člověk pak přemýšlí, jestli by se neměl napřed pokřižovat, než do toho šáhne pilou.“ Nedávno se na Pražském hradě dostal při práci ke dřevu, které je z 9. století. Dělat památkovou tesařinu je zavazující. Když to neuděláte dobře, zničíte kus historického materiálu, který je zcela nenahraditelný. Ten, kdo to po vás pak bude opravovat, musí zkrátka uříznout o další kus více.“
Špína i holubince, zato dechberoucí výhledy
Pokud člověk opravuje památky, musí je mít opravdu rád a mít k nim vztah. S nadsázkou řečeno, všude je špína a člověk občas přijde na 600 let starý prach, množství holubinců, v létě je mu při práci vedro, v zimě zima. A také tesař nesmí mít strach z výšek. Ale odměnou je to, že se dostane do míst, kam se běžně jako návštěvník nedostane.
Když děláte památkovou tesařinu, vidíte z památek mnohonásobně více než běžný návštěvník. Tesařina je ale náročná – už za Karla IV. byli tesaři nejlépe honorované řemeslo a měli přitom o hodinu kratší dobu. Vědělo se, jak moc je jejich práce těžká. Tahat velké trámy do krovů je opravdu fyzická dřina. I to je možná důvod, proč v současnosti je u nás na jeho úrovni pouze 3–5 tesařských mistrů.
Podle jeho názoru by památkové tesařině prospělo, aby měla i své restaurátory, tak jako jiné profese, které se na opravách památek podílí. Pokud samotnému investorovi opravdu nezáleží na kvalitě opravy, běžně se může pustit do tesařských oprav ten, kdo jednoduše dodá levnější rozpočet. A to je pro budoucnost památek i památkové tesařiny opravdu nebezpečné.
Živí ho sice památková tesařina, ale srdcem zůstal vodák a trempík. I to je možná důvod, proč se pustil do tradiční výroby vltavských vorů a několik let čistě pro radost v Kamýku nad Vltavou vozil na vorech turisty.
