749. schůzka: Klikatá životní cesta paní Boženy

Státní úředník Němec byl překládán z místa na místo a rodina s několika kousky nábytku putovala z místa na místo. A v každém novém bydlišti přišlo na svět další dítě. V Polné se jí narodil předčasně syn Hynek, porod byl uspíšen konfliktem, který měl její muž v zaměstnání. Druhý syn Karel se jí narodil v Litomyšli, a dcera Theodora opět v Polné. Posledním dítětem Němcových byl Jaroslav, který přišel na svět v Praze.

Během pěti let dala Božena Němcová život čtyřem dětem. Po čtvrtém porodu se nadlouho rozstonala, dlouho polehávala, z Bydžova jí přijely pomáhat v domácnosti tchyně se švagrovou, byt v ulici na Poříčí byl malý, osm lidí tam sebe naráželo, navíc měl Němec znovu potíže v zaměstnání. Počátek pražského pobytu nebyl pěkný, vysněná představa nového života se utápěla opět ve všedních dnech, tak jako v Polné, tak jako kdekoli předtím.

V Praze to nebylo vždycky tak zlé, jak to líčí ve své knize literární historik dr. Mojmír Otruba. Božena Němcová se zúčastnila například českého plesu na Žofíně v únoru roku 1843. Byl to pravděpodobně vůbec první velký ples, který navštívila a byla to událost jejího pronikavého společenského úspěchu. Mladá paní, která okouzlovala svým půvabem a nenucenou noblesou, byla navíc skvělou tanečnicí a dovedla zaujmout v živém rozhovoru svou bystrostí. Přibyl jí okruh nových známých, se kterými se pak setkávala při různých příležitostech vlasteneckého života, v divadle, při hromadných výletech, na schůzkách v rodině advokáta Friče nebo lékaře Staňka. A seznámila se i s doktorem Riegrem, s Erbenem, Klácelem.

Všechno začalo docela nevinně

Němcovi se stali členy Matice české a brzy byli samozřejmě počítáni do české společnosti. Na žofínském plese se Němcové dvořil i mladý básník Václav Bolemír Nebeský. Byl to úplně jiný člověk, zcela jiný muž, než jaké dosud poznala. Byl asi o půldruhého roku mladší než ona, ale měl už v českém světě své slovo, byl považován za nástupce Máchova, často se ozýval v časopisech, měl slušný rozhled po světové literatuře a filosofii. Němcová mohla v pětadvacetiletém medikovi obdivovat někoho, kdo ji vysoko přečníval svým rozhledem, kdo jí imponoval vzdělaností, zaujetím pro věc, tvůrčím rozletem. Zaujal ji plně i citově, a Němcová, mladá matka čtyř dětí, která dosud nepoznala lásku k muži, ji našla ve vztahu k Nebeskému.

Zdá se mi dnešní noci,
že jsem ležel pochován;
neumřel jsem, byl jsem zrádně
za živa do rakve dán.
Samas víko přibíjela;
já jsem na ně zatlouct chtěl,
ruka mi však zkameněla,
jazyk mi byl zolověl.
Ze srdce mi v hrobě vyrost
z rozmarýny pletenec;
já to věděl, že ji budeš
trhat k svatbě na věnec.
Z hrobu vyrostla - tys přišla,
uthrla jsi ratolest.
Netrhej mi, cožpak nevíš,
že s mým srdcem srostlá jest?
Nedbáš na to, a z ran teče
proudem krev má plamenná;
nemoh jsem se vykrvácet –
nevím, co to znamená.

Tehdy byl tento básník hvězdou první velikosti, dnes znají jeho jméno jenom vysokoškolští studenti a literární historici. Do Karla Hynka Máchy má Nebeský daleko, ale to ukáže až čas. Němcová si také stále něco píše, ještě to není román či jiná literatura, ani deník ne, spíš jednotlivá slova, krátké věty, útržky, které v úplnosti zřejmě jen jí něco připomínaly. Všechno začalo docela nevinně – vlasteneckým výletem na Bílou horu.

Byli jsme na procházce – na Bílé hoře – přes svatou Markétu vraceli jsme se domů – hvězdy se jen třpytily – šla jsem s Nebeským napřed – povídali jsme o minulosti, přítomnosti a budoucnosti našeho národa.

Po tomto setkání začíná Němcová psát, právě na popud Nebeského. Dík Němcové se Nebeský dostával ze svého pesimismu, díky Nebeskému se v Němcové probudil umělecký talent.

Našla jsem svůj ideál? Smutné doby, ale krásné sny. Vyznání lásky – první políbení – krásné dny, plné poezie – zdráhání – Ty mne nemiluješ – despocie – žárlivost – nemoc – vrchol zoufalství – moje děti.

Je to jakoby ve zkratce dramatický a tragický román lásky a cti, ze kterého básník raději vycouval. Když pak psal o svém vztahu, ironizoval sebe i Boženu – potřeboval tu ironii, aby se nemusel stydět sám před sebou. Milenec, mající výčitky svědomí, hledá útěchu v cynismu. Nebyl poslední, tedy jako milenec. A nebyl to ani poslední cynik v jejím životě. „Němcová odcestovala do Ratibořic,“ píše v knize Někdejší Betty spisovatel dr. Jiří Morava. „Rodiče našla ještě ve starém bytě.“ Tedy v tom vlhkém bytě pod ratejnou. Ani ona, ani děti tu už nepobývaly. Léto prožili všichni na Starém bělidle, na tom, které známe dodnes.

Podnět k sbírání pohádek a pověstí

Terezie porodila před několika léty poslední, třinácté dítě, a vévodkyně Zaháňská přibližně ve stejnou dobu zemřela. Zámek očividně pustl a údolí bylo ještě zpustošeno průtrží mračen, která se strhla před rokem a stála i několik lidských životů. Bylo marné putovat od místa k místu, od známého ke známému, bezstarostné a zářivé dny jejího dětství byly nenávratně pryč. Při nedělní návštěvě kostela v České Skalici ji zranilo, že tu místo pestrých lidových krojů viděla samé hrubé modré šaty, šátky a zástěry, jimiž tamní plátenický a barvířský průmysl uniformoval celý kraj pod Krkonošemi. Jen pomalu se uklidňovala, k čemuž přispělo nejen to, že se soustředila na děti, ale i to, že ji rozptýlily návštěvy. Téměř současně se tu objevili profesor Josef František Smetana a lékař Josef Podlipský s mladičkým Josefem Václavem Fričem, synem právníka, v jehož salónu se soustřeďoval český svět. Němcová byla zase plna veselosti a humoru, doprovázela je po nádherném odpoledni údolím až na náchodskou silnici, věnčila si svůj slaměný klobouk, přebíhala po kládách přes strouhu, a smála se, když se tělnatý Smetana šoural po vratké lávce a Podlipský opatrně měřil hloubku vody svou procházkovou holí.

Do Ratibořic přijel za Boženou i její ošetřující lékař, dr. Čejka. Pobyl zde několik dní a prošel s ní celý kraj. Jeho pacientka mu vyprávěla spoustu drobností, ale i dlouhé pověsti a životní příběhy odtud. Dala mu látku pro několik fejetonů; od něj naopak vyšel podnět, aby některá zvlášť působivá a obsažná témata zpracovala literárně. V září 1844 se vydali do České Skalice, na Jiřinkovou slavnost. Na té tančila už jednou, před sedmi léty, jako novomanželka. Jako za časů její svatby byl hostinec Bílý lev ozdoben květy, sjížděly se sem kočáry. Porotci vybírali výpěstky, hodnotili je a nakonec předávali za zvuků fanfár ceny. V sále, který zářil tisíci dahlií v girlandách a pugétech se potom konala skvělá hostina. Pak se rozvířil tanec, trvající až do rána, při kterém Němcová na pár hodin zapomněla na léta těžkého života.

Její poslední dny v Ratibořicích zkalily klevety

Maloměstská společnost přihlížela velmi zdrženlivě vášnivému opojení této vdané paní. Její poslední dny v Ratibořicích zkalily klevety. Doktor Čejka byl další muž, který se do ní zamiloval. Po návratu se u ní v bytě sešlo osmnáct českých žen a dívek, kterým předsedala manželka Karla Jaromíra Erbena a Božena Němcová. Ta byla všemi hlasy zvolena za redaktorku jejich básnického almanachu, který měl vyjít příštího roku. Ale už při této schůzi došlo k postranním poznámkám, a hned na to měla jedna vlastenka starost, „aby Němcová s Čejkou neshrábli několik set zlatých sami“. Není divu, vždyť jsme doma. V naší milé malé, ale velmi závistivé vlasti.

„Vysoká c. k. všeobecná dvorní komora se rozhodla Vás dekretem z 30. července 1845 jmenovat komisařem finanční stráže II. třídy s ročním příjmem pěti set zlatých konvenční měny s náležejícími k tomu vedlejšími požitky.“ A další stěhování. Tentokrát z Prahy až na hranice, do Domažlic. „Město je špinavé a nepěkné. Byt máme dosti velký, ale nepohodlný. Lid je dobrý a rázný, obzvláště sedlský a měšťanský. Panstva je zde málo, ale několik zpanštělých fiflen a hejsků, kteří si dávají jméno honorace. Nechme je, škoda papíru.“ V Domažlicích je přivítalo maloměšťáctví v obnažené podobě (v Praze bylo přece jenom zahaleno a zušlechťováno přítomností lidí vzdělaných). Jako manželka státního úředníka by měla patřit mezi městskou honorací, jenomže se dotýkala cti šosáků tím, že se stýkala s venkovským i lidmi a jednala s nimi jako se sobě rovnými.

Začala mezi nimi trochu překotně s osvětou, čímž vzbudila u sedláků a selek nedůvěru. S tou osvětou to myslela tak, že lidi vyzývala, aby jí místo onikání vykali, vyptávala se jich na poměry, nabízela, že jim půjčí knihy, dokonce mluvila o vlastenectví, o vzdělání, o lidstvu. Když jim však i její muž, komisař finanční stráže, vycházel vstříc, mluvil s nimi česky a vůbec jim nedával pocítit úřední nadřazenost, pochopili (aspoň někteří), jaká výhoda jim z toho plyne. Němcová psala Obrazy z okolí domažlického a posílala do Květů pohádky, což rozhodně nebyla činnost výdělečná. Honoráře spíš symbolické. (Nejeden autor si takto povzdychne i dnes, a věru, má proč, i když... mu jsou všechny vzdechy platny co mrtvému zimník...)

„Vaši dvornost k paním znajíc, nemyslím, že Vás list můj mrzeti bude,“ to psala svému nakladateli: „Hned za první svazek báchorek myslela jsem, že dostanu po osmi zlatých. Pan doktor Čejka mi ale řekl, že se bojíte, jak Vám odcházeti budou, a proto jsem to nechala při šesti. Nyní však slyším, že si na odbyt stýskat nemusíte a protož bych myslela, že byste mi bez škody k těm šesti ještě dva zlaté přidati mohl. Můžete-li to udělat, stojím ještě déle k službám, neboť látky mám dost.“ To, o čem psala Němcová v soukromém dopise, to dala i do svých Obrazů, tedy něco o Domažlicích, co si určití maloměšťáci vyložili jako hanobení města. Uspořádali Němcovým pod okny kočičinu, hrozili jim výpraskem a poslali do Prahy ostrý list proti autorce, dokonce s penězi za uveřejnění. Vyčítali zejména důvěrný styk s lidem.

Do rukou to dostal redaktor Karel Havlíček. Odesilateli nejenže všecko vrátil, ale pokáral ho (i další sympatizanty) otevřeným dopisem. Nakonec se ale Němcová s Domažlickými smířila, i když si pořád o nich myslela svoje: „Od prvního do posledního nestojí ti lidé za víc, než aby je člověk hodil přes plot.“ Sama z vlastní zkušenosti věděla, jak vypadá chudoba. Napsala o tom v dopise přítelkyni Karolině Světlé: „Ty nemáš pojmu o té nouzi, která panuje mezi chudým lidem. Věř, že by mnohý rozmazlený panský psík nežral to, co ta chudina jíst musí, a ještě se ani takové potravy dosyta nenajedí. Ó, ta spravedlnost, ó ta láska křesťanská!“

Božena Němcová v přestrojení

r_2100x1400_dvojka.png

Když přišel rok 1848 (Němcovi byli pořád ještě na Chodsku) a v Praze propukly svatodušní bouře, vydala se tam i Němcové – v přestrojení za chodskou selku. (I tak ale neunikla důkladnému c. k. šacuňku.) Protože už předtím tušila, že v celé zemi dojde k pronásledování, spálila šedesát dopisů, včetně těch, které jí poslal Havlíček (což jí bylo líto do konce života). Němec podal žádost o přeložení, nejraději by šel do Litoměřic, ale nakonec z toho byl Nymburk. Dostal tu na starost tak velký správní okruh, že ho musel objíždět na koni. „Společenský život v Nymburce se však brzy stal Němcovým nepříjemný,“ konstatuje literární historik a spisovatel dr. Jiří Morava. „Zprvu se stýkali s mnoha měšťanskými rodinami, ale krása mladé paní, jež přitahovala všechny muže, vzbudila v tamních dámách žárlivost. Také její volné mravy je šokovaly. Němcová se cítila dítětem přírody, malicherné společenské normy se jí protivily a zvala si studenty, se kterými se veselila. Z nymburských ji obletoval jistý František Ladislav Vorlíček, a kvůli ní se trápil Václav Čeněk Bendl, její budoucí přítel. Co paničky nejvíce uráželo, bylo, že jim místo onikání vykala a že se přátelila se svou služkou Marií Votavovou. Kromě toho prý kouřila.“

r_2100x1400_dvojka.png

Navíc k nám dorazila epidemie cholery. „Mřou nejvíc lidé z chudé třídy, aneb jak říkají bohatí – ta lůza,“ psala v té době Němcová do Prahy. „Ti ubozí nemají dostatečného oděvu, nemají pořádnou stravu, a byt studený, vlhký, smrdutý, podobný více pelechu zvířecímu. Mně se zdá kolikráte, když oblíkám na sebe šat dražší, když léhám na měkké lože, když užívám nějakého veselí, že hřeším proti lásce k bližnímu, zdá se mi, že bych tím nejpotřebnějším spokojit se měla a ostatní podat trpícímu bratru. Ale jsme slabí sobečtí lidé.“

A další štace Němcových

A další štace Němcových – Liberec. Josef to s vlastenčením přehání. Soukromě je v rozkazu, který mu byl doručen, připsána hrozba, že jestli nepřestane, tak uvidí. Z Liberce bylo do Zaháně, kde žili její rodiče, mnohem blíž. Když přicestovala, zastihla otce Jana Pankla na smrtelném loži. Je pozoruhodné, že Dorothea, vévodkyně Zaháňská, dala svému štolbovi „za dlouholetou věrnou službu postavit na rově pěkný pomník.“ Jan Pankl u Dorothey sloužil pouhých pět let, poslední rok navíc prostonal. Že by se mu odvděčila za službu u Kateřiny, není pravděpodobné. Proč najednou takové gesto? Že by Pankl udělal něco pro ni, osobně? Jako by tím Dorothea splácela nějaký dluh, kterým bylo její svědomí zatíženo.

Po smrti Jana Pankla jí Božena Němcová napsala děkovný dopis a poslala jí básně. „Madam Betty Němec, Reichenberg (Liberec).“ Tak zněla Dorotheina odpověď. „Děkuji Vám, milé dítě, za smýšlení, jež mi projevujete. Udělala jsem zcela všechno k ulehčení Vašemu dobrému otci; a ztráty tohoto věrného služebníka upřímně želím; jeho památka budiž v úctě u pozůstalých. Že moji přátelskou blahovolnost vděčně za členy své rodiny uznáváte, to ctí vaše srdce a já mám z toho radost. Také Váš literární dárek je mně velmi milý, obohacuje moji zdejší knihovnu a umožňuje mi nahlédnout do velmi originálního básnického tvoření, jež mi dosud bylo cizí. Moje nejlepší přání k Vašemu blahu, milé dítě, Vás budou stále doprovázet: kéž by Vám přinesla štěstí a požehnání. Dorothea Zaháňská.“