63. schůzka: Vladislav I.

Ten ale sotva naznačil, že by byl schopen vyvést český stát ze zmatků, zahynul předčasně a nepřirozeně rukou vrahovou, pravděpodobně z okruhu Vršovců. Svatopluk měl syna, ale na něj vybyl pouze mocenský post údělného knížete olomouckého, i když jako první z Přemyslovců nesl jméno světce Václava...

Z Vršovců se přece spasil
člověk, jenž se zval Jan Tista.

(To tvrdí Dalimil. My ale popřáváme sluchu spíše Kosmovi, který tvrdí, že atentátník na knížete Svatopluka se jmenoval Jan, a byl to syn Čestův a pocházel pravděpodobně z Vršovců.)

Ten se u Polanů hlásil,
že lest na knížete chystá.

(Jestli měli v přípravě vraždy Poláci skutečně prsty, to jim dokázat nemůžeme. Zase na druhé straně by ale na odstranění českého knížete při společném německo-českém tažení proti Polsku Poláci vydělali).

Do českého vojska vnik.
Když císaře panovník
zdravil, pomstou zaslepen
šíp s jedovým nálepem
do srdce mu vstřelil prudce,
na útěku v líné půtce
zruba celou českou rotu.
Císař Čechám za nástupce
dal pak moravského Otu.

(Moravský Ota, to byl Svatoplukův bratr. Pro první okamžik, ještě ve vojenském ležení, byl skutečně bojovníky a vzápětí i německým králem schválen za Svatoplukova nástupce bratr zavražděného, Ota II. Říkalo se mu Ota Černý nebo taky Otík. Jenomže v Praze se o svoje práva přihlásil Vladislav. On mu totiž Svatopluk to následnictví přislíbil. Další zpráva mluví o tom, že:)

Vladislav získal potom
milost císaře. V těch dnech,
kdy smír sjednat odjel z Čech,
páni Bořivoji v chvatu
dali Vyšehrad i Prahu.

Ano, vzniklé situace se rozhodl využít i polozapomenutý utečenec Bořivoj. Pokusil se znovu dobýt knížecí křeslo, před dvěma roky ztracené. Přitáhl s poměrně silnými polskými intervenčními jednotkami ku Praze, a dokonce se na okamžik zmocnil Pražského hradu. Moment, o tomto zvratu by nám mohl něco říct svědek z nejpovolanějších, protože očitý. Tehdy čtyřiašedesátiletý kronikář Kosmas napsal: „Jakmile uslyšel Bořivoj, že se jeho mladší bratr po smrti Svatoplukově zmocnil knížecího stolce, ihned odešel z Polska a odebral se do Srbska k svému švagru Viprechtovi. Spoléhaje na jeho radu i pomoc a důvěřuje též i v podporu, kterou mu někteří věrolomní z našich slíbili, vstoupil na Štědrý den ráno beze všeho odporu do hradu Prahy, žel, ke zkáze mnohých a k vyprázdnění jejich měšců.“

Opravdu nepřehledná situace. Jedním slovem ji lze označit za „nejistou“. A Kosmas ji přesně takto pojmenovává. „Tímto nenadálým vývojem věcí byli hradští obyvatelé velmi zmateni a chvěli se nejistotou, ke které straně by se měli v náhlých proměnách Štěstěny přidati.“ Ano, českými dějinami probíhá vlastně jakési neustálé chvění tohoto druhu: Na kterou stranu se přidat? „Mnozí, kteří byli v šťastnějším postavení, nechavše majetek svůj i s drahým potomstvem v Hradě, prchnou, nevědí však, v čí tábor se přidati mají.“ No jistě, kdo to má taky vědět předem: vyhraje ten? Nebo snad tamten? „Mnozí, chtiví převratů, výskali radostí a vysmívali se utíkajícím, neboť s dovolením knížete Bořivoje jejich statky rozchvacovali.“

Taky se vám zdá, že se dějiny opakují? „Biskup Heřman byl zastižen ve svém paláci a byl tam střežen jako v zajetí od pokojných lidí, jako by byl od nepřátel sevřen; neboť věděli, že by rád utekl, kdyby utéci mohl.“ Jistý Fabian, správce vyšehradské pevnosti, si v této souvislosti měl (podle Kosmy) postesknout: „Běda ti, česká země – jež nejsi tak obzvláště širá – poněvadž mnohým pánům jsi poddána, společná všechněm, kdož jsou mužského rodu a veskrze z panského kmene zplozeni, dvacet už jest těch panáčků, čítám-li správně.“ Jestli bylo těch vládychtivých panáčků skutečně dvacet, to tedy nevím – museli bychom spočítat veškerý tehdy velice rozvětvený přemyslovský rod. Každopádně Kosmas v této souvislosti případně cituje římského básníka Lucana:
Těžká jest rozrostlá moc jen národu, nikoli sobě.
Neboť to odpyká lid, když v čemkoli knížata třeští.

České knížectví v těch letech věru nepředvádělo Evropě vzor politické stability a konsolidovanosti. Spíš právě naopak. „Mnozí, kterým chyběly dobré vlastnosti, majíce radost z novot, běhali sem a tam po vsích a plenili je; čekali, co z těch zmatků nakonec vzejde. Ale jiní, kteří byli smýšlení ušlechtilejšího a čistější víry, zamířili ke knížecímu sídlu v hradu Praze. Co měli činiti? Ne nevědomky se vrhali do otevřené jámy a chtěj nechtěj šli za nejistým osudem knížete Bořivoje. ten je vlídně přijal a zavázal přísahami a mnohými sliby.“ Zmatek, chaos, destabilizace. V českých dějinách nikoli poprvé, ani zdaleka ne naposled.

Pod Pražským hradem a pod Vyšehradem se onoho horkého českého podzimu 1109 proti sobě postavila tři vojska rozhádaných kandidátů na trůn. „Téže noci“, myslí se té stejné noci, kdy se Bořivoj dostal na Hrad, „téže noci Ota, bratr Svatoplukův s třemi sty bojovníků položil se táborem u potoka Rokytnice (nyní Rokytka, potok vlévající se do Vltavy na území dnešního hlavního města). Ráno pak stanuli pod hradem Vyšehradem a obsadili všechny cesty dokola strážemi, takže nikdo nemohl ani vyjíti, ani vejíti Bořivojovi na pomoc." Vedle Bořivoje a Oty se třetím aktérem pražské pranice o moc stal Vladislav. Nacházel se zrovna v Plzni. Byl sice právě na cestě do Řezna, pozvali ho tam na královský sněm... "Ale on zvěděv, co se děje v hradu Praze, odložil a nechal stranou splnění rozkazu králova a o svátku svatého Jana apoštola přikvapil s těmi, kdo s ním byli při dvoře, před zdi dříve řečeného hradu, ale nalezl brány zavřené."

To byl pro designovaného šéfa státu poněkud nepříjemný signál. „V pokoji k vám přicházím, poznejte mne a otevřte brány svému pánu.“ Pochopitelně, že se nic neotevřelo. A ani náznak nějakého řešení spletité situace. Ani v tomto, kdoví už kolikátém kole věčných příbuzenských svárů o moc nedokázali Přemyslovci najít východisko sami. Po interventech polských se dostavila intervence říšská. Na Nový rok 1110 vtrhl do Čech německý král, aby tady zjednal konečně pořádek.

Vladislav císaře žádá,
aby přijel rozhodnout,
komu vlastně patří vláda.
tak se v Praze konal soud.
(Omyl. Ten soud se nekonal v Praze, ale v Rokycanech.)
Vladislav tam Bořivoje
vinil z podnícení boje,
ten tvrdil, že privilej
voleb zase chrání jej,
že jemu sněm svěřil zem
a bratr byl zapuzen.
On je tedy vládcem právem.
Proto se bil s Vladislavem.

Prosím vás, chápe každý, jaká ponižující situace to pro české knížectví byla? Rozhodující role se musel ujmout německý Jindřich. Natolik poklesla prestiž Přemyslovců a jejich státu, že o osudech naší země, i o tom, kdo v ní bude vládnout, musel rozhodovat cizí panovník! (I v moderní evropské historii, ba dokonce v té nejmodernější najdeme příklady, kdy si znepřátelené strany nebyly schopny udělat doma pořádek, a bylo zapotřebí cizích mocností, aby nastolily klid a mír třeba i zbraněmi.) V roce 1110 jsme byli v postavení nesvéprávné země, své záležitosti neschopné řídit my.

Tak se přeli dlouho, až
řekli Vladislavu soudci:
Přednost první volby máš.
Druhá pozbývá své moci.
(Své si v těch Rokycanech řekl taky císař:)
Kdo je jistý,
že můžete podle chuti
měnit staré rozhodnutí
ať to dokáže zde listy.
Z dvou obecných voleb trvá
vždy jen jedna, a to prvá.
Volte. Když však zvolíte,
vyhnat vládce nesmíte.

Tak jsme dostali od německého císaře školení, jak zacházet se státem a s vládou. Ortel zněl, že Bořivoj, ten věčně stíhaný nešťastník a štvanec, byl zatčen a po řadu dalších let držen v německém hradě Hammerštejně. Knížecí křeslo získal Vladislav, toho jména na českém trůně první. Jestli to bylo zadarmo? Ale to víte, že ne. Velkou roli tu sehrály peníze, které vítězný kandidát Jindřichovi slíbil a taky mu je potom v pořádku odevzdal. Kdo maže, ten jede. A taky vládne.

Ale klid nebyl. Ještě dlouho nebyl klid. Ono vůbec na náš vkus bylo v českých dějinách nějak málo klidu. Ani reportér Kosmas si ho moc neužil. Jako kmet pětašedesátiletý se musel účastnit soudního sporu o tržní právo na biskupském dvoře Sekyř Kostel u Podivína na Moravě. Možná je to detail, ale dost výmluvný. Vypovídá o tom, že právo bylo tehdy ctností nepříliš ceněnou. "Jelikož nám Ota odňal tržní právo ve vsi Sekyř Kostele, jež nám, kteří sloužíme Bohu a svatému Václavu, dali k věčnému držení jeho otec a matka pro spásu svých duší, já, poslán byv jménem svých bratří, tedy kapituly, žaloval jsem před knížetem a jeho předáky na Otu, že svíci svých rodičů, kterou by měl rozsvěcovati, zhasíná. A on odpověděl: ,Já svíci svých rodičů nezhasínám, ale nechci, aby bylo v moci biskupově, co bylo dáno, jak vím, přímo vám. A nyní ne biskupovi, ani žádné jiné osobě, nýbrž vám, kteří sloužíte Bohu a svatému Václavu, vracím řečeno tržní právo.´" Ono je to taky umění, v pravý čas na pravé místo poslat toho pravého.

Kníže se však neprojevoval pouze soudy. Následovaly tvrdé represálie nejenom vůči všem odpůrcům, ale taky proti těm, kdo v té rvačce nestáli na Vladislavově straně. To už opravdu raději nebudeme počítat, kolik bylo mučení a oslepování a vyklešťování. Kníže si to vyřídil i s Otou II. čili Otou Černým neboli Otíkem, údělným knížete olomouckým. "13. července roku od narození Páně 1110. bylo položeno obecné shromáždění všem předním mužům země české do dvora Sadské, jež leží uprostřed luk. Ota, byv k němu rovněž pozván, přišel neopatrně s nečetným lidem, spoléhaje silně na přísahy nedávno vzájemně dané i přijaté; a třetího dne, když již všechny věci byly skončeny, ráno vstav, nařídil žoldnéřům v táboře, aby si připravili své potřeby a byli hotovi k návratu. Sám pak se odebral do dvora, aby se rozloučil se svým bratrancem."

Na tomto místě si Kosmas zřejmě uvědomil, že se s celou tou historií nějak zbytečně párá, a že je třeba ji vylíčiti stejně rázně, jak to rázně dopadlo s Otou. "Co se omeškávám mnohými věcmi? Proč nevyslovím spěšněji, co se bez prodlení stalo? Ihned byl jat Ota od knížete Vladislava, jako kdyby nejtišší beránek zajal nejlítějšího lva." Vladislav otec, král Vratislav a Otův otec, olomoucký údělný kníže Ota I. byli bratři. Vladislav a Otík byli tedy bratranci. No... a co teď s tím zajatým? Knížecí poradci navrhovali osvědčený politicko-chirurgický zákrok - oslepení. "Nebudu se rovnati polskému knížeti, který svého bratra lstivě povolal pod závazkem přísahy a třetího dne ho oslepil..."

Vladislav nemusel jít pro příklady až do Polska. Mohl si vzpomenout na vlastní rodinu, ve které byl jeden praprastrýček svým bratrem taky zbaven zraku. (Byl to případ knížete Jaromíra.) "Já nechci ani s bratrancem začíti věčné různice, nýbrž chci ho jen potrestati, aby potrestán zmoudřel a poznal sám, i aby jeho potomci byli si toho vědomi, že země moravská a její panovníci jsou vždy pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství."

Tak, a basta. Pro příště žádné diskuse o moravské suverenitě. A milý Otík strávil jako nedobrovolný host tři roky na zrovna dostaveném hradě Křivoklátě. Jako prominentní vězeň samotného knížete. Ale klid nebyl. Ještě dlouho nebyl klid.

Kníže nebyl schopen přít se dál,
moravského Otu zajmout dal.
Tu Soběslav, jeho rodný brat,
o život svůj též se začal bát.
(Z veršů není tak docela zřejmé, čí byl vlastně Soběslav rodný brat. Tak tedy byl to bráška jako Břetislava II., tak i Bořivoje II., ba i Vladislava. Ono se tatínkovi panu králi Vratislavovi narodilo celkem devět dětí...)
Tu Soběslav, jeho rodný brat,
o život svůj též se začal bát,
do Polan prch a tam k odporu
chystal se a hledal oporu.
Sešikoval mnoho Polanů,
vyzbrojit dal spousty pohanů,
proti bratru s vojskem do Čech táh,
zem obracel v popel, suť a prach.
Vladislav si s pány krátil čas,
uspořádal bujný hodokvas,
a tak příliš pozdě bohužel
zprávu o té věci obdržel.

(Ta zpráva hovořila o tom, že Soběslav v září 1110 vtrhl do Čech přes hřebeny Krkonoš spolu s polskými ozbrojenci. Polský kronikář srovnával jeho překvapivou a obtížnou cestu s Hannibalovým přechodem Alp. Nenadálý vpád Čechy dokonale zaskočil, zpráva o útoku Poláků se k Vladislavovi dostala teprve ve chvíli, kdy nepřítel bez nesnází pronikl až k Labi - k soutoku Cidliny a Labe. Možná si to ještě budete pamatovat - anebo to víte: na soutoku Labe s Cidlinou tenkrát stála Libice; původně slavníkovská, později v držení Vršovců. No, a v této situaci kníže Vladislav:)

Rozhod se, že bratra oslabí.
Setkali se spolu na Labi.
Vyhlásili na noc příměří,
dohodli se, že si poměří
svoje síly až druhého dne.
Kníže ani nepostavil stráž.
Polané však v slovu nestáli,
přes Labe se tajně dostali
a napadli tábor v příšeří.
Dřív než Češi uchopili zbraň,
jejich mrtvol byla plná stráň.

To vítězství bylo jenom dílčí. Celá akce žádné konečné rozhodnutí nepřinesla. Jedna žena (tedy neříkám to zrovna s nadšením, ale je to fakt) - jedna žena má někdy víc rozumu než tři chlapi dohromady. To je případ královny Svatavy (byla původem Polka) - té se podařilo syna Vladislava přesvědčit, "aby povolal svého bratra Soběslava z Polska a udělil mu hrad Žatec s celým krajem k němu náležejícím." Ovšem hned nato Soběslav raději vzal nohy na ramena a utekl znovu do Polska. A neklid trval nadále. Trval rok, dva, tři. Trval čtyři léta. Což bylo hodně dlouho, ale v celkovém součtu let, plných neklidu a nestálosti, panující v českém knížectví, se i takováto suma let docela ztratila. Až v roce 1115: "V měsíci lednu poslal kníže polský Boleslav svému ujci Vladislavovi prosebný dopis, psaný v tato slova: Budou-li platiti u tebe mé prosby a vymohou-li tvému rodnému bratru Soběslavovi stav odpuštění, myslím, že pouto našeho míru a přátelství bude pevné a stálé."

Kronikář praví, že "Vladislav nebyl neoblomný a Soběslavovi daroval Hradec Králové a ještě nějaké ty drobné (tedy hrádky) navíc." A téhož roku v červenci kdesi u řeky Nisy sešla jakási tripartita + polský kníže. "Tito všichni davše i přijavše mezi sebou přísahy, potvrdili smlouvy míru. Druhého dne, vyměnivše si navzájem nesmírné dary, vrátili se veselí do svých domovů." A byl klid. Ne. Nebyl.

Kníže Vlastislav, toho jména na českém trůně První, vládl přemyslovskému státu poměrně dlouho - 16 let. Ale nikoli nepřetržitě. Neboť "roku od narození Páně 1117: Z milostivého vnuknutí Pána našeho Ježíše Krista, v jehož rukou jsou srdce králů, rozpomněl se kníže Vladislav na svého bratra Bořivoje, nad jehož utrpením a bídou se slitoval Hospodin." Bořivoj si právě odseděl šestý rok v porýnském vězení. Zrovna ho propustili. "A protože nad kým se Bůh smiluje, nad tím nemůže se neslitovati i člověk, hned řečený kníže, byv již božským pokynem ponuknut a čině vše podle rady biskupa Heřmana, poslal v měsíci prosinci pro svého bratra Bořivoje a povolal ho zpět z vyhnanství." Což byl zajisté čin bohumilý, neboť slitovný, ale - to, co následovalo, je poněkud, no já bych řekl, nikoli poněkud, ale značně nepochopitelné: "Dav mu zadostiučinění a poddav se sám pod jeho panství, dosadil ho znova na knížecí stolec."

Ne, to opravdu nejde na rozum... Ten stejný Vladislav, který se tak vehementně dral k moci, najednou resignuje, ustupuje do pozadí a spokojuje se rozlehlým údělem. "Jaký div budí dobrotivost knížete! Ale ještě více podivu zasluhuje jeho umírněnost, neboť ho ani světská hodnost neblaží, ani pozbytí vznešené pocty nermoutí." Tomu lze stěží uvěřit. Moc je přece droga. Jen málokomu se podaří vzdát se jí bez těžkých abstinenčních příznaků. Ani Kosmas si to nedokázal ve své staré hlavě srovnat. "Knížete těšilo stejně, když vláda mu dána neb vzata. Zdali kdo, pověz mi, prosím, kdy o něčem takovém slyšel?" Nikdo. Ani Dalimilovo vysvětlování příliš neuspokojí:

Kníže pak byl bez dědice.
(Neodpovídá skutečnosti; Vladislav měl čtyři děti, z toho tři syny.)
Kníže pak byl bez dědice.
s Bořivojem stále více
však si byli s lety blíž.
A že vládnout nechtěl již,
svolal radu zemanů
a knížectví předal mu.

Ono se to dočasné uspořádání stejně neosvědčilo. Aniž známe nějaké další a bližší podrobnosti, je nám jasné, že Bořivojova druhá vláda nebyla o nic šťastnější než první. Tím spíše nebyla, že ji provázela řada přírodních katastrof. "Roku od narození Páně 1118. Byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa. Neboť naše řeka Vltava, náhle vyrazivši ze svého řečiště, ach, kolik vsí, kolik domů v podhradí, chalup a kostelů svým přívalem pobrala!"

"Roku od narození Páně 1119. Když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, střed paláce byl až zemi vyvrácen a rychleji, že by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je."

Ještě předtím, než se "roku od narození Páně 1121 osení špatně urodilo pro veliká sucha, která trvala tři měsíce," a ještě předtím, než "přišla zima silně větrná a teplá a byly veliké povodně," tak ještě před tím vším Bořivoj na českém trůně skončil. "Nyní, milená Múzo, svůj ret hleď zadržet prstem. I když dobře to víš, měj rozum a neříkej pravdu, chceš-li mít rozum jak já, jen kratičce jediné řekni: Opět Bořivoj kníže byl z výšin knížectví svržen."

Ano, za blíže neznámých okolností byl Bořivoj z trůnu sesazen a musel znovu do emigrace. Do Uher. Za čtyři léta nato tam zemřel. Takže vlády se po třech letech panovnické abstinence ujal opět Vladislav... ten průměrný člověk, svým formátem jen velmi málo odpovídající málo vznešené, hašteřivé, neklidné době. "Po oktávu velikonočním 12. dubna v neděli dobrotivý a milosrdný kníže Vladislav za velikého pláče svých odešel ke Kristu, a milosrdenství, jež vždy pro jméno Kristovo prokazoval chudým, došel ovšem od Hospodina milosrdného samého. Jaký to býval kníže, když život hýbal mu údy, můžete ze skutků jeho, jež byly již vypsány, zvědět, jaké chvály je hoden neb jaké zaslouží pocty. Budiž konec i knihy, kde našeho knížete konec."

Knížete Vladislava, toho jména Prvního, přežil děkan svatovítské kapituly Kosmas o několik měsíců. Kdosi nám neznámý poznamenal za kapitolou 62. v knize třetí: "Vězte všichni v Kristu věřící, že skladatel této kroniky Kosmas, ctihodný děkan kostela pražského, zemřel dne 21. října téhož roku, v němž byl, jak známo, kníže Soběslav povýšen na stolec." Jeho smrtí jsme přišli o skvělého zpravodaje, který bude stěží někým nahrazen. Abych použil jeho vlastní slova: "Budiž konec jeho knihy."