1204. schůzka: Válka – škola života

Vynalézavost z nouze nezná mezí. Chyběly za války průmyslu některé suroviny? Našly se náhradní. Textilky začaly vyrábět látky z kopřiv, papíru i mechů. Baťovy závody kvůli nedostatku měkčidel pro koželužny začaly vykupovat slepičí trus. Britové vyřešili nedostatek acetonu k výrobě bezdýmného střelného prachu tím, že aceton získávali fermentací hnoje a koňských koblih. K výrobě olejů sloužila semena lnu, jádra pecek, bukvice. Umělé tuky jako ceres a margarín takřka žádné suroviny ze živé přírody nepotřebovaly. K výrobě mouky se z nouze používaly žaludy, jejichž sběr byl dokonce nařízen školám. Žaludy se usušily, upražily a vápennou vodou vyluhovaly, aby ztratily trpkost. Teprve potom se semlely. A víte, kdo vynalezl nouzové párky ze sóji? Mladý Konrad Adenauer, budoucí kancléř Spolkové republiky Německo.

Až do začátku války byly české země považovány za obilnici Předlitavska, ale i za zahradu této půlky říše, neboť zdejší chmel, ovoce, len, mák a další plodiny kryly až tři čtvrtiny celkové produkce monarchie. Mobilizace a vše, co přišlo po ní, to byla pro vyspělé české zemědělství zničující rána. Uprostřed sklizně byly náhle desetitisíce mužů odvedeny od práce, která zbyla na ženy. Erár rekvíroval skot, prasata a většinu koní... Spěšným soupisem obilních zásob, které pak zemědělci museli povinně prodat státu, byla zabavena i úroda. Ztrátou pracovních sil, potahů, brzkým nedostatkem osiv i hnojiv klesla produkce obilí během války na polovinu, brambor na třetinu a podobně tomu bylo u ostatních plodin a živočišných výrobků.

Rekviziční komise začaly rolníkům zabavovat prakticky všechno, co vypěstovali. Ponechávaly jim jen nepatrný díl produktů v množství odpovídajícím životnímu minimu. I přes strohá nařízení a hrozby represemi - za zatajování zásob hrozila sankce pěti tisíc korun nebo půl roku vězení - však rolníci potraviny ukrývali, jak pro své rodiny, tak s úmyslem přivydělat si na černém trhu.

Nelegálnímu obchodu mezi městem a venkovem se začalo říkat „fechtování“, od německého fechten - šermovat, ale taky žebrat. A lidem, kteří z měst vyjížděli na venkov ověšeni taškami a s tlumoky na zádech, se přezdívalo „baťoháři“ nebo „baťůžkáři“. V počátečním válečném období černý obchod fungoval ještě prostřednictvím směny za peníze, kupovalo se za dvojnásobek až čtyřnásobek úředních cen. Jenže bankovky rychle ztrácely na hodnotě a venkov víc toužil po nedostupném průmyslovém zboží: po petroleji, lihu, sodě, mýdlu, pracích prostředcích. Kupodivu třeba i po cukru, který si rolníci neuměli vyrobit. A tak se černý trh přeorientoval na „pravěkou směnu“. Ty mně kopu vajec, hrudku másla, my vám cukr a šperk či tyhle krásné šaty pro panímámu (ceny oblečení nekřesťansky vzrostly, dámské šaty přišly na 1200 až 1500 korun).

Jakkoli byl černý trh mezi městem a venkovem čím dál rozvětvenější, lze dnes tu spontánní samoobslužnou výpomoc brát se značnou míru pochopení, neboť napravovala či zmírňovala neschopnost státu zajistit výživu občanů. O to odpudivěji je třeba vnímat praktiky kasty šmelinářů a keťasů.

Výraz keťas je též odvozený z němčiny, z výrazu Ketten čili „řetěz“, přesněji od pojmu Kättenhändler - „obchodník v řetězci“. V přeneseném smyslu tedy zbohatlík propojený s dalšími kšeftaři. Zatímco dělnická máma jela bůhvíkam s rancem pro trochu mouky či brambor, keťas kupoval načerno od sedláků celá prasata, fůry obilí a přeprodával pak se ziskem rozbourané maso či pytle mouky řezníkům, pekařům či pracháčům.

Z košatého, přívětivého, poklidného žití odvál vichr války bezpočet hodnot, návyků, každodenních praktik i všedních maličkostí, jež lidé doposud brali za zcela samozřejmé. Na druhé straně do českých zemí za celou dobu trvání první světové války nevkročila noha nepřátelského vojáka a žádné město, žádná vesnice, žádná továrna se neproměnila v ruiny bez života.