1150. schůzka: Básník veršů v kameni

Jan Štursa se narodil 15. května 1880 v Novém Městě na Moravě. Říká se, že nevysokou, ale svalnatou postavu vyzařující houževnatost zdědil po matce, zatímco bystrost, vtip a sebevědomí mu dal do vínku otec. Ten chtěl mít ze synka krejčíka jehličku, ale to mu místní učitel Josef Šimek rozmluvil. Nakonec rodiče talentovaného syna poslali na kamenickou školu do Hořic.

Hořická škola byla první výhrou ve Štursově životě. Ke svému překvapení se tu nevyučil jenom kamenickému řemeslu, ale navázal zde mnohá pozdější umělecká přátelství. Škola v Janovi vypěstovala cit pro práci v kameni, který mu zůstal (vedle bronzu) po celý život základním materiálem k uskutečnění sochařských snů. Z Hořic to ostatně nebylo daleko na Braunův Kuks a Betlém, kde mladého umělce nejednou ovanula atmosféra barokní plastiky, duch tradiční jakož i pokrokový – především v modelaci a vystižení prchavého pohybu.

Úspěšně si vedl Štursa i na Akademii, kam dorazil s výtečným vysvědčením z Hořic, byl přijat a neprodleně začal pracovat v sochařské škole Josefa Václava Myslbeka. Pan profesor si nadaného žáka vážil, i když nešetřil přísnou, mnohdy nevybíravou kritikou. Myslbek působil jako velice přísný kantor, což mu však nebránilo v tom, aby vybídl Štursu k první výstavě Krasoumné jednoty, která se konala v Praze v roce 1902. Štursa byl ještě na škole, když se dostavilo jeho první úspěšné tvůrčí období. V Myslbekově ateliéru na Akademii vznikaly první, pozdější opravdu slavné Štursovy dívčí akty.

Lyrický básník aktů

Jeden z nich, který se jmenoval Z lázně a byl typický svou uvolněnou kompozicí a básnivým, citově podbarveným obsahem, dal jeho učitel odlít do bronzu a umístit v prostorách rektorátu školy. Modeloval akty odvážné, přitom něžné, zobrazoval pučící život plný krásy a víry v ideály.

Studia uzavřel Štursa ve čtyřiadvaceti letech, načež se pustil na tříměsíční stipendijní cestu po Evropě. Tato etapa sochařovy nedlouhé životní i umělecké cesty je značena už mimořádně zralými díly. Kupříkladu téměř nehmotným portrétem nemocného děvčete ve vosku a alabastru nazvaným Život uniká anebo odvážným aktem dívčího těla v rozpuku, pověstnou Pubertou. Patří sem ale i Píseň hor, jejíž kopie je umístěna v kašně na novoměstském náměstí.

Vedle soch Z koupele a Puberta vytvořil Jan Štursa ještě další dívčí akty – Spící dívku a zejména pak Melancholické děvče. Výtvarný a literární kritik Miloš Marten o ní v okouzlení napsal do Moderní revue: „Hladká, pevná vlna těla, jehož smyslná oblost má měkké a zářící hloubky téměř nehmotné něhy, se chvěje takovou bohatou a zdravou, silnou a stoupající mízou hmoty, takovou jarní, vlhkou vůní otvírajícího se, pučícího života.“ Právem jejímu autoru náleží přídomek: „Básník veršů v kameni.“

Na poezii líbezných „primaver,“ panen, navázal o pár let později ženami v plné zralosti, barokních tvarů, oč smyslnějších, o to pravdivějších. Bývalá křehkost dívčích těl je nyní nahrazena zralou oblostí žen, tvarů pohříchu víc než životných.

V letech Kristových Štursa převedl, co by asi dokázal v monumentální plastice, kdyby mu byly sudičky přály. Obrátil se k novoklasice, kterou mnozí čeští sochaři přijali poté, co se seznámili s dílem Francouze Émila Bourdela. Když pak Štursa dostal nabídku provést na pylony nového Hlávkova mostu dvě sousoší na téma Práce a Humanita, vytvořil takřka antický propletenec titánů a jejich svalů, umně figury poskládal a vybavil tělesností, jako by byl rozený „bourdelovec.“

Načež vypukla první světová válka. Štursa jako mnozí jiní čeští umělci musel narukovat. Ale vojenského utrpení ho v roce 1916 zbavil jeho učitel Myslbek, který ho díky svému vlivu dokázal vyreklamovat pod záminkou, že byl jmenován profesorem medailérství na Akademii za právě zemřelého Stanislava Suchardu. Demobilizovaný Štursa nejprve vedl medailérskou školu, ale když Myslbek odešel z Akademie, stal se jeho nástupcem, a pak i rektorem Akademie výtvarných umění.

Vrátil se k sochařské práci. V tomto třetím tvůrčím období, poválečném, se zaměřil hlavně na portrétování významných osobností. I v tomto žánru znovu prokázal svou výjimečnost. Je autorem podobizen Maxe Švabinského, Svatopluka Čecha, Tomáše Garrigua Masaryka, Boženy Němcové, Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany, Eduarda Vojana, Aloise Jiráska.

Na základě vlastních otřesných zážitků ze světové války vytvořil Jan Štursa svou nejznámější sochu – Raněného. Raněný byl pořadu let vystavován na Bílou sobotu před před Rudolfinem jako průvodní symbol pro shromážděnou veřejnost držící dvě minuty ticha na památku obětí první světové války.

28. duben 1925 byl na pohled plný jasu a tvůrčí pohody. V duchu však Jan Štursa, těžce depresivní, zkoušený několikatýdenním léčením v Brně, o kterém se mylně domníval, že bylo neúspěšné, v hrozných obavách, aby nemoc nezlomila jeho ambiciózní povahu, zvolil jako východisko dobrovolný odchod z tohoto světa. Jan Štursa, génius prosté duše s houževnatostí horala, nejnadanější z mladých, asi na okamžik ztratil svou kuráž. Čtvrtý den – 2. května – těžce raněný sochař zemřel na klinice profesora Kukuly v Praze. Pátého května roku 1925 byl pochován na vyšehradském Slavíně.