1011. schůzka: U nás možná hůř, zato doma

„Okolnosti mě nutí, abych vás s lítostí informoval, že své dosavadní bezvýchodné čekání nemohu více prodlužovat. Mé přání pomoci americkému umění je vázáno na životní potřeby. Ačkoli se velmi málo starám o věci pozemské, nechci vidět svoji ženu a rodinu v trvalých nesnázích. Jestliže obratem neobdržím plat, který mi podle smlouvy dávno náleží, předložím případ kuratoriu, a pokud mi nebude věnována okamžitá pozornost, zveřejním svoji situaci ve světovém tisku,“ hrozil Dvořák.

„Ačkoli se velmi málo starám o věci pozemské, nechci vidět svoji ženu a rodinu v trvalých nesnázích. Jestliže obratem neobdržím plat, který mi podle smlouvy dávno náleží, předložím případ kuratoriu, a pokud mi nebude věnována okamžitá pozornost, zveřejním svoji situaci ve světovém tisku!“

Kdyby ten dopis měl psát Dvořák, tak by se v něm objevily úplně jiné formulace. Ostatně – když už ten dopis Kovařík sepsal, a Dvořák ho měl podepsat, projevil obavy: „Jestli věc dáme do novin, donese se to i domů.“ A když si paní Anna odskočila do kuchyně, připsal Mistr svůj dovětek: „Prosím Vás, nic už neodkládejte – rád bych vše uchoval v tajnosti, ale takhle to opravdu dál nejde.“

Antonín Dvořák

Dvořák se s paní Thurberovou sešel a výsledek všechny překvapil: Mistr dále setrvá v čele ohrožené konzervatoře, Jeanette ho bude honorovat deseti tisíci dolary ročně – plat byl proti dřívějšímu menší, ale zmenšilo se i Dvořákovo učební penzum. A vlastnoručně ještě sepsali smlouvu s podmínkou, že dohoda kdykoli padá, pakliže někdo z nich nebude schopen své závazky plnit. Když Antonín položil smlouvu doma na stůl, neřekla paní Anna ani slovo. Přestala se starat o peníze, začala se starat o cestu domů.

Čím byl v Novém světě Dvořák déle, tím, víc se autorovi Novosvětské ten svět zajídal, třebaže to nemohl nikomu vykládat. Občas ho napadlo, že tak nějak muselo být Smetanovi v Göteborgu… Je to safraportské břímě, být český vlastenec. Od Vánoc už zaškrtával v kalendáři dny zbývající do návratu. Neodvolatelně oznámil, že závěrem školního roku odjíždí. Přinejmenším na prázdniny. O prodloužení smlouvy, kterou mu paní Thurberová neustále vnucovala, přesto uvažoval. Radil se s českými přáteli, i s právníkem, protože začal školu tiše podezírat, že když celou záležitost skončí, nedostane už, co mu dluží na apanáži. A to dluh měsíc od měsíce narůstal. Jinak ale nesl svůj úděl statečně. S dětmi na očích to bylo v pohodě. Ovšem po Vysoké se mu stýskalo. A taky tatínek stonal. Vypadalo to s ním zle. Ani Josefina, jeho švagrová a kdysi láska, na tom nebyla dobře. Zubatá měla v poslední době žně. V krátké době zemřeli tři velcí hudební současníci, k nimž ho něco poutalo – v říjnu 1893 Charles Gounod, v listopadu Petr Iljič Čajkovskij, v únoru oddaný Dvořákův propagátor, dirigent Hans von Bülow. Nebylo divu, že se mu myšlenky na lidský konec, vždy podivně nespravedlivý, začaly častěji vracet. Všechny ty zmizelé lidi měl velmi rád.

„Jak myslel na věci s emocionálním nábojem, transponoval se mu slova vesměs do tónů, do not,“ píše Petr Hora–Hořejš v knižních Toulkách českou minulostí. „Tak i tentokrát. Sáhl po Kralické bibli. Po knize žalmů. Vzniklo deset půvabných, prostých Biblických písní. Patří k nejhlubším projevům Dvořákovy zadumané lyričnosti. Perla mezi nimi je Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku, na pastvách zelených vodí mě, k vodám tichým mě přivodí. Jako by ušlechtilý, trochu archaický jazyk, popisoval tvůrcům lidský úděl. Prý píseň dopsal v den, kdy tatínek, František Dvořák, čtyřiaosmdesátiletý pán, vydechl ve Velvarech, u dcery, naposled. Přál si zastihnout ho ještě živého. Hospodin mu dovolil zdědit už jenom otcovu oblíbenou citeru.“

Od brzkého jara 1894 už měl Dvořák rezervované lodní lístky i kajuty. Než nastoupili na loď, musel podstoupit nedůstojné handrkování o peníze a blízkou budoucnost. Madame Thurberová mu na cestu poplatila část dluhů, přiměla ho však, aby podepsal prodloužení úvazku. Pod zárukou, že mu bude předem poskytnuta záloha sedmi tisíc pěti set dolarů, odslouží na konzervatoři další dok. „Pokud dohodnuté závazky nebudou splněny, bude druhá strana považovat smlouvu za neplatnou,“ zněla doložka, kterou si Dvořák skrze svého právníka vymínil. Dohodnuto, podepsáno. 19. května se deset Dvořákovců nalodilo, za dvanáct dní nato byli s velkou slávou uvítáni v Praze. A jak se vzápětí objevil na Vysoké, kráčel mu vstříc lampionový průvod s muzikou. I on se dal vidět: koupil do kostela v Třebsku nové varhany, přišly na třeskutých 800 zlatých, ale on přece své věrné Vysocké musel odměnit. Na všech stranách nasliboval, že Pražanům předvede tu svou Devátou. Než to splnil, odehrála se česká premiéra Novosvětské v Karlových Varech. 20. července 1894 ji tam v Poštovním dvoře s lázeňským doprovodem provedl August Labitzký. Snad k tomu došlo s povolením tvůrce, nicméně Dvořák se koncertu nezúčastnil. Užíval si přátel, Vysoké, a taky tvořil. Přepracovával operu Dimitrij. A vytryskl z něj cyklus klavírních Humoresek, z nichž 7. Humoreska Ges dur bude natrvalo přivěšena na náhrdelník perel světové hudební literatury.

Byly prázdniny, ale ty utekly jako voda. Jak se blížil povinný návrat, sílil v něm pocit, že musí zrušit smlouvu, že zůstane doma a nikam se nehne. Ale nešlo to. Mrs. Thurberová poslala už lodní lístky a předem poukázala (pro jistotu) i slušnou zálohu. Ještě oddirigoval pražskou premiéru Novosvětské. Dalšího, tentokrát domácího triumfálního přijetí se dočkala 13. října v Národním divadle. A o tři dny později už s paní Annou, devítiletým Otíkem a devatenáctiletou Baruškou Klírovou seděl ve vlaku. Čekal ho už třetí rok v New Yorku. Jel tam s pocitem černocha, kterého odvážejí po otroctví. Vzali to tentokrát přes Hamburk, mimo jiné, že tam působili mladí Foersterovi (paní Berta byla sopranistkou tamní opery, Josef Bohuslav vyučoval hře na klavír). Bleskurychlým parníkem Bismarck se odtamtud dostali do cíle za necelých sedm dní. Příznačná historka, vztahující se k poslední cestě do Ameriky: Dvořák převážel přes Atlantik Kovaříkovi housle. Při celní kontrole v newyorském přístavu se však div nezhroutil! Až tady mu došlo, že jde o cennou věc. Neměl vývozní povolení, takže by kontrolou nemusel projít, a ti hromotluci by byli schopni fidlátka zabavit.

„Řekneš přece, že to jsou tvoje housle!“
„Jak bych mohl něco takového tvrdit, když moje nejsou?“
„Jsi přeci muzikant!“
„To jo, ale nejsem houslista. Jsem violista. Profesionální, ale stejně už jen bývalý. A tohle, kakra, jsou housle!“

Dvořák byl bezelstné dítě. A dítě situaci zachránilo. Otík vzal futrál za ucho a prošel, aniž si ho kdokoli všiml. Pašerák mistrovských nástrojů byl z obliga. Ze vzpomínek devatenáctileté Barušky Klírové, která při druhém návratu Dvořákových do Spojených států odjela s nimi konat práci au–pair, tedy vypomáhat paní Anně v domácnosti a při péči o malého Otakara: „Dvořákovi měli pro obveselení v kleci drozda, kterého v době jejich nepřítomnosti opatrovala tamější česká rodina Peřinova. Peřinovi měli výrobu doutníků a pro ty jsme panu doktorovi jezdili. Dělali také české jaternice, na které pan doktor rád chodil."

„Byl oblíben a vážen nejen mezi Čechy, ale i mezi Američany. Svou lásku a úctu projevovali nejrůznějším způsobem, nejčastěji dárky a pozornostmi. Každý posílal, co měl, neboť znali pana doktora a věděli, že je mu maličkost stejně milá jako velký dar. A tak jsme například po celou dobu našeho pobytu v Americe nemuseli koupit ani jediný kousek pečiva, protože se pekaři předstihovali v dodávání nejlepších druhů úplně zdarma, jen když to pan doktor přijal. Tak to bylo také s masem a jinými věcmi. Američtí podnikatelé se mohli přetrhnout, aby směli své výrobky, doutníky, mýdla, kosmetiku nazvat Dvořákovým jménem.“

Občas, jakmile se pan doktor vrátil z konzervatoře, usedl ke klavíru a hrál a hrál. Stále nové a nové melodie se ozývaly z jeho pokoje a umlkaly jen ve chvílích, kdy se snažil zachytit je všechny na papír. V tu dobu k němu nikdo z nás nevstoupil, aby jej nerušil. Bylo zvláštní, jak v takových dnech byl změněn. Přímo z něj vyzařovala ta spousta myšlenek a nápadů, které mu vířily v hlavě. Jednou řekl: „Kdybych tak tu svou hlavu mohl nechat Otíkovi!“ „Také jsem jednou viděla, že pana doktora sledoval uctivě nějaký mladý muž. Nejprve vyčkával, až zajde do domů, a pak rychle vystoupil po schůdcích k domovním dveřím a políbil kliku, které se Mistr před chvíli dotkl.“

V New Yorku čekalo Dvořáka uvítání, kterému přivodilo šok. Stalo se mu to, že bytná paní Drewová obsadila za jeho nepřítomnosti druhé patro domu nad Dvořákovými „třemi příšernými učitelkami“, které se nastěhovaly dokonce s pianem a jejich primitivní věčné „klimprování“ ho přivádělo k nepříčetnosti. Musel zakročit a vysvětlit jim, kdo je, což dělával velice a nadmíru nerad. Další zjištění také nebylo optimistické: finanční situace Národní konzervatoře se sice stabilizovala, avšak jen díky tomu, že deficity ucpávala paní presidentka z dědictví po své matce.

To nemohlo dlouho vydržet, čili i jeho plat zůstával na vodě. Do třetice: ve své kompoziční třídě našel až na výjimky staré žáky, nových se přihlásilo pár, a nebyli „nic moc“, většina ostatních neuspěla u přijímaček. „Budiž, budu si vše dělat po svém! Je listopad – za půl roku zmizím, nějak to tu přetlučeme.“ Nic už ho v New Yorku netěšilo. Aby si poslední sezonu aspoň trochu zpestřil, častěji chodil na koncerty. S uspokojením zjišťoval, že po celé Americe se teď hraje hlavně Dvořák. Tak třeba Kneiselovo kvarteto uvedlo začátkem roku 1895 jeho kvartet F dur už v 50. reprize. Letěla Novosvětská i další jeho symfonie, v tom směru si nemohl stěžovat. Mimochodem, i z Čech mu básník Adolf Heyduk oznámil, že „Akademie věd jakémusi doktoru Dvořákovi, nyní v Americe, udělila cenu 1000 zlatých za jakousi symfonii e moll.“ To byla hřejivá zpráva, ale nic neměnila na tom, že on tu duševně bídně hyne. Zas už čekal u lodí na psaníčka z domova. Otilka a Anča chodí do tanečních… Mařka se dobře učí, bude prý zpěvačkou, Otilka klavíristkou. „Jen aby!“ Odepisoval jako divý. Někdy i šest dopisů na jeden zátah. Nepoznával sám sebe.

Už počátkem listopadu počal s náčrtkem první věty h moll koncertu pro violoncello a orchestr. Pustil se do své Desáté symfonie. Proč se ale pro takovou zvláštní kombinaci vůbec rozhodl? Sám tomu nemohl přijít na kloub. Jestli neměl nějaký nástroj rád, tak to bylo zrovna cello.

„Nahoře huhňá, dole brumlá.“ Nakonec napíše právě violoncellu sólový part rozlehlý jak Amerika. Možná že ho zvábila ponurá temnost zvuku, odpovídající jeho tehdejšímu smutnému rozpoložení. Začal rozezpívaně, skoro pateticky. Pěkné! Druhé téma první věty se proslaví, bude svou zasněnou lyričností skoro tak populární jako Largo. Pokračoval Adagiem, srdcem díla: donekonečna rozepjatá, odevzdaně zpěvná touha. Následující finále musí pojmout kontrastně. Mužně, kypící energií. Přichází list se smutnou zprávou: srdeční choroba Josefiny Kounicové se zhoršila na práh beznaděje. Ach Bože! Co on může udělat? Modlit se!

Ale přece jen maličkost: Sedne k Adagiu znovu a připíše obměnu ze svých mladistvých Cypřišů, píseň, kterou Josefina milovala a považovala za svou: „Kéž duch můj sám…“ Je to v h moll koncertní otisk Dvořákova mládí… první nevyslyšené lásky… nevadnoucí květina ženě, již nosil vždy v srdci.

Violoncellový koncert h moll, další z pozdních Dvořákových skvostů… Byl posledním z plodů jeho amerického pobytu. Opět bude kdekdo v jeho kráse luštit cizokrajné vlivy, ač tu byl jediný: duše vypovězená do cizího světa vyříkala, jak jí je. Krása, smutek a stesk jsou sourozenci. Ale vysvobození se blížilo. Už ani nevyčkal na opožděnou premiéru Amerického praporu.

„Kdy jsem to vůbec napsal?“ Z tiskovky na rozloučenou se ulil, vymluvil se novinářům na únavu. Dva měsíce před odplutím si byl nedočkavě prohlédnout rezervovanou kajutu. 16. dubna 1895 konečně vypluli. Cesta byla k nepřečkání. Taktak stihl pohřeb Josefiny. Doma ho uvítali slavně, ale hned i zapřáhli. V souvislosti s Národopisnou výstavou se chystala řada akcí, při všech se musel hrát nějaký Dvořák, ať už s ním či bez něho. Až po půli května se konečně dostal na Vysokou. Sláva!

A na Vysoké? „Lenoším… nic nedělám… těším se z přírody.“ Kdepak. Zajel do Karlových Varů na smiřovačku se Simrockem. Skicoval další hudební nápady. Ale hlavně řešil těžký problém. Závazky v Americe podepsal až do jara 1896. Už ale neměl sílu absolvovat to martyrium ještě jednou. Neodbytná Mrs. Thurberová přitom přes prostředníky dál naléhala. Opět se radil s kdekým, hledal záminku, pod níž by se z pout vyvlíkl.

Posléze to uhrál na „závažné rodinné důvody.“ Časem to paní presidentka definitivně vzdá, ale uprosí Dvořáka, aby ho alespoň coby živou reklamu mohla všude uvádět jako ředitele ústavu. „Klidně. Na dálku budu ředitelovat. Jen ať po mně už nic nechtějí!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.